Kromě toho, že film bravurním způsobem karikoval čerstvě sametově svrženou totalitní moc, vypovídal také o nutnosti dýchat čistý vzduch. „De vo ten vózduch,“ říkal ruský filmový pohlavár, který zemřel na selhání plic.

V Brně už se dýchá stejně špatně jako v Praze. Blíží se Den bez aut. Kolik lidí, kteří denně jezdí do práce svým vozem, využije alespoň v tento den hromadnou dopravu? Naprosté minimum.

Jet svým autem je totiž pohodlné. To ale není to hlavní kritérium. Pohodlnost se v dopravních zácpách stírá. Jízda tramvají sice znamená cestovat s neznámými a třeba divnými či nesympatickými lidmi, stát na jedné noze v přeplněném voze a drát se ke dveřím přes zástupy spolucestujících. Zároveň je ale ve špičce tramvaj tím nejrychlejším dopravním prostředkem.

U vlastního auta nejde ani tolik o pohodlí, to je jen výmluva. Pro řadu lidí je automobil potvrzením či upevněním společenského statusu. Člověk, co jede tramvají, je plebej, obyčejný šupák.

Jednou to ale bude naopak. Bude hanba jezdit vlastním autem a nepoužít pro cestu do práce hromadnou dopravu. Pravděpodobně k tomu dojde až ve chvíli, kdy budeme na selhání plic vlivem znečištění ovzduší umírat jako na běžícím pásu úplně všichni. Je to efektní smrt. Alespoň ve filmu. Takže: de vo náš vózduch.