Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotonní.

Verlain vydal tuhle báseň v roce 1866. To ještě byly podzimy! Po teplém, ale nikoli tropickém létě přicházelo pozvolné ochlazení, zbarvilo se listí, přišly mlhy, které se válely v ulicích tak chmurně, až to nejednoho Verlaina dohnalo k pití. A na Martina přijížděl na bělouši první sníh. Zima byla tuhá a mrazivá a trvala do března. Ladovské obrázky o tom ví své. Čert s Mikulášem se tenkrát museli brodit po pás v závějích, aby roznesli uhlí a dárky. Pak přišlo jaro a pomalé oteplování. Pokud bylo v létě pár dnů s třicetistupňovými vedry, mluvilo se o africké Sahaře.

Podzimní depresivní počasí odvál vítr globální změny klimatu. Jaro a podzim splývají s létem a zimou, přechody mezi ročními dobami jsou ostřejší a horké teplotní rekordy padají každý druhý rok.

Pryč je monotónní podzimní mlhavo, které rvalo Verlainovu duši. Vloni po letních tropech dvakrát za zimu nasněžil cukrový poprašek a v lednu přišlo jaro. Čert a Mikuláš jedenadvacátého století vystupují ze škodovek a dávají si pozor na svá roucha, aby jim je nezašpinil blátivý přesolený marast. Paul Verlain i Josef Lada na to z výšky koukají. A děkují Bohu, že se té globalizace se všemi jejími změnami počasí nedožili.