V prvním případě mám na mysli především zprávy týkající se neschopnosti českých žadatelů získávat peníze z evropských fondů, ve druhém zase byrokratickou složitost celého procesu získání úvěru na bydlení, diametrálně se lišící od toho, co nám slibují všudypřítomné reklamy.

Na přirovnání celého finančního systému EU k bankovním praktikám by nebylo nic až tak špatného, nebýt významného rozdílu mezi bankou jako soukromou ziskovou organizací a unií jako těžko zařaditelnou a formálně neziskovou organizací.

Dosavadní bilance České republiky v domlouvání dotací z fondů Evropské unie na příštích šest let je tristní. Zatímco Maďarsko se již s unií dohodlo na podmínkách čerpání peněz ze všech patnácti operačních programů a Polsko na více než polovině (dvanáct z jedenadvaceti), u naší země svítí neuvěřitelná bilance nula ku sedmnácti. Ačkoliv ze zodpovědných míst přicházejí ujištění, že většina programů bude schválena do konce roku, některé z nejdůležitějších úředníci nepochybně nestihnou.

Česká liknavost jednak ukazuje neschopnost státní správy, jednak zpochybňuje argumenty těch, kteří se ohánějí příznivým dopadem evropského přerozdělování na české finance, potažmo ekonomiku.

I kdyby platila jednoduchá rovnice, že přínos celého systému financování z fondů Evropské unie se rovná rozdílu mezi tím, co od unie získáme, a co naopak do evropské pokladny odevzdáme, máme se čeho bát. Peníze, které pro nás totiž bohatý strýček jménem unie má, nemusí být vyčerpány.

Vraťme se ale zpět k té podobnosti finančních toků unie a bank. Banka od svých klientů získává prostředky (depozita), která následně používá k poskytování úvěrů. Zatímco u vkladů nerozlišuje, od koho peníze přicházejí či jaký mají původ (hlavně že přicházejí), u úvěrů si pochopitelně velmi hlídá, komu peníze půjčí a na jaký účel. Rozdíl mezi cenou úvěrů a vkladů tvoří (velmi zjednodušeně) zisk banky.

A jak to vypadá s Evropskou unií? Ta také od svých klientů (členské státy) vybírá pravidelné peníze, aby je následně nabídla zpět, ovšem jen vybraným státům a na unií zvolené účely. Cenou je zde nejen to, že tyto peníze živí armádu úředníků, ale také ušlý zisk. Peníze, které by mohli podnikatelé či občané využít sami, jsou rozděleny tam, kde jsou nejschopnější úředníci a manažeři. Nikoliv však po profesní stránce, ale po stránce schopnosti prohrabat se stohem papírů souvisejících s žádostí o peníze z fondů unie. A jak se zdá, my k nim ani zdaleka nepatříme.

Autor je finanční analytik