Takové globální oteplování může mít totiž naprosto lokální důsledky. A tak, i když je nám šumafuk, že stoupající hladina oceánů zaplaví třeba holandské pobřeží, nemělo by nám být jedno, že na jižní Moravě bude v důsledku těch samých klimatických změn za pár let třeba té vody nedostatek.

Naši předkové respektovali krajinu kolem sebe, žili v souladu s ní. Brali jí a brali si z ní, ale ne nenasytně. Věděli, že nemohou rozorat všechno a vydobýt co nejvíc obilí. Už proto, že by to sami neuhospodařili. Obilí bylo třeba vymlátit a pomlít na mouku, udělat z něj zásoby na zimu, trochu prodat a další rok začít nanovo. V době kombajnů a výrobních linek, v době produkce ve velkém, jsme zapomněli na pokoru k přírodě a vyplenili, co šlo. Nemůžeme se divit, že nám to ta znásilněná krajina vrací.

Chodíme po betonu, ne po rodné zemi, vzhlížíme na neon, ne na hvězdné nebe nad námi, napsal před desetiletími Erazim Kohák, když poustevničil v kanadském lese. Můžeme tisíckrát slyšet o hrozbách změny klimatu, můžeme dokonce i na lokální úrovni dělat malé ústupky vlastní pohodlnosti a hojit si svědomí. Dokud nezískáme zpátky úctu ke krajině a nezpochybníme vlastní pánotvorství, bude nám to ta krajina vracet. Je čas vyměnit ten beton zas za rodnou hroudu.