Kdyby žil Karel Čapek, napsal by to on a bylo by to krásné jako čeština. Josef Čapek by Skácela namaloval a noviny by byly hotové.

Kdyby žil Jaroslav Seifert, složil by o Skácelovi báseň, o něm a o Brně, poetickou jako první sníh.

A kdyby žil František Hrubín, znovu by Skácelovi napsal v dopise: „Milý Jeníku, staré víno je vypito a nové nebude.“

A Vladimír Holan by dodal: „Nevím, kdo Bohům pere prádlo, však špínu z něho pijem my.“

Se Skácelem před osmnácti lety zemřelo i něco z téhle básnické a spisovatelské tradice, která uměla najít krásu, bytostnou a archetypální, v každé všednosti, i v té nejsmutnější, i v totalitě nejvíc ubíjející.

Jan Skácel se nedožil pádu komunismu. Zemřel deset dní před sedmnáctým listopadem. Se svojí nádhernou poctivou duší by ale dnes asi jen sotva chápal všechen ten pokrok a civilizaci, hamižnost a sobeckost, odvrácenou stranu demokracie. A psal by dál na Kotlářské ulici číslo popisné třicet pět verše ještě smutnější než dřív. A občas by v tom smutku blikla naděje, možná spíš ale smíření se s ním.

„V Brně padá nehlučný sníh a havrani se podepisují na bílé plochy v parcích klínovým písmem. Jsou to trpěliví tvorové. Čekají. Dočkají se?“ napsal Jan Skácel v listopadu roku 1985.

Havrani přiletěli do města asi před týdnem, v tomhle roce dva tisíce sedm. A už zase čekají.

Čtěte: Před osmnácti lety zemřel brněnský básník Jan Skácel