On je ten problém ale trochu jinde. Nic proti vesnickým zabijačkám, ovaru, krvavé polévce, nic proti škvaření sádla a řízkům. Dnešní chov prasat ale vypadá jinak, než před sto lety. Téměř nikdo nemá v chlívku na dvoře pašíka, kterého poctivě krmí, drbe mezi štětinami na hlavě a v zimě porazí kolíkem doprostřed čela. Takoví lidé pak ví, co jí. My to dnes nevíme. Pokud nekupujeme biopotraviny, kde jsou garantované podmínky, ve kterých zvířata žijí, nemůžeme tušit, jak se těm pašíkům v agrokombinátech vede. Nezpochybňuji tím dodržení všemožných norem kvality a hygieny, jde mi o lidskost. Lidskost ke zvířatům.

Teď ještě chtějí farmáři svoje vepříky, zvyklé na miniubikace, přivézt do Prahy na demonstraci. Ta parsata se zblázní štěstím, že uvidí stověžatou matičku. A že pomohou svým chovatelům dosáhnout zvýšení dotací od státu. Některé demonstrace doprovází živé kapely, tuhle doprovodí živá prasata. A pak se zase svorně vrátí. Nikoli do chlívku, ale do velkochovu. Existují ale lidé, kteří si za vepřové klidně připlatí. Ne za pašíka z velkovýkrmny, ale za biochov. Mohou si totiž být jistí, že to jejich prasátko alespoň někdo podrbal mezi štětinami, než mu vrazil kolík mezi oči.