Nevím, jestli je správné, aby si s ním Jaroslav Hutka vyřizoval účty písničkou. Ta píseň není literárně příliš zdařilá. Ale stojí za ní člověk, který se estébákům nikdy neupsal a má čisté svědomí.

Jarkovi Nohavicovi do svědomí nikdo nevidí. Pravděpodobně proto, že to ani osmnáct let po revoluci nikomu nedovolil. Staví se do role ublíženého muže, který se stal obětí zlovůle minulého režimu a mediálního pranýřování současné svobody projevu.
Kdyby ale měl odvahu, jako ten muž na pódiu, co otevírá dveře pravdě bez pozlátka, vystoupil by před osmnácti lety a řekl by: bylo to takhle a takhle. Tohle jsem podepsal, tohle jsem řekl, bylo to to nejlepší, co jsem uměl nebo mohl udělat. Na tribuně vedle Hutky a Kryla, po jejichž boku Nohavica stával, by se to říkalo těžko. Ale člověk, který se zaklíná pravdou, by tu odvahu najít měl.

Hutkova píseň rozdělila národ. Národ, který folk příliš neposlouchá, ale přesto je schopný Nohavicu nominovat na Slavíka a kupovat jeho cédéčka tak, že poráží ty nějvětší hvězdy. Jeho písničky jsou krásné. Ale jen proto, že člověk umí napsat krásnou píseň s hlubokým morálním poselstvím z něj nedělá zásadového člověka s čistým štítem.

Nikdo z nás neví, jak by se zachoval, kdyby. Ivo Možný v rozhovoru, který jsem s ním dělala u příležitosti výročí pádu komunistického režimu, řekl, že podobně jako v případě gestapa, ani u estébáckých výslechů nemá teď právo nikdo nikoho soudit.

Nesoudím Jaromíra Nohavicu. Jen až si příště pustím Sudvěje nebo Kometu, budu o upřímnosti sdělení toho pána hluboce pochybovat.

Čtěte více: Jaroslav Hutka versus Jaromír Nohavica: Pravdu má Nohavica