Už docela dlouho spolu sedáváme před zrcadlem, oba s otevřenou pusou, lámeme si jazyk a snažíme se ho správně zapřít za horní zuby, pak jím rychle plácnout dolů a vyplivnout „el“. Občas se to povede. Pak otřeme zrcadlo a jdeme si hrát.

Jenomže to „el“ je pořád s námi. Je totiž v tolika slovech, že musím svého syna každou chvíli zastavovat v řeči a vracet ho na začátek vět, aby zopakoval slova, kde je „el“, s náležitým klapnutím jazyka o zadní plochu horních zubů a aby vyplivl „el“ s patřičným zvukem. Leze nám to oběma na mozek. Tedy, on to má ve svých pěti letech docela na háku. Se mnou je to horší.

Vymýšlím si věty, kde je těch zrádných „el“ nejvíc, abychom trénovali. Tak třeba Elfí lukostřelec Legolas střelil lukem zlého nepřítele. Deset „el“ v sedmi slovech. Nebo Líná lilie hloupě slintá pyl a láká motýla. Tam jich je osm.

Zvykla jsem si poslouchat každé slovo, které se kolem ozývá, a identifikovat ho podle toho, jestli obsahuje „el“. A nejenom u svého mladšího syna. Nejdřív to odskákával jen ten starší. „Nevidělas slabikář?“ ptal se mě můj prvňáček nedávno a já mu místo odpovědi zopakovala jeho dotaz se zdůrazněnými „el“. „Mami, já jsem ten druhej,“ odvětilo dítě a slabikář si našlo samo. U jeho chápavého pohledu to ale neskončilo. Když mi babička popisovala, jak u nich ve škole stávkují učitelé, neopravila jsem ji, ale jenom kvůli závažnosti tématu. Politika má koneckonců taky „el“. A tak nám mezi procvičovací věty přibylo vyjádření: Škola plná učitelů nemiluje politiku. Pět „el“.

Paní v obchodě u nás na rohu má klapavé „el“. Pán, co prodává zeleninu, říká „el“, jako by měl pod jazykem lilek. Perfektní „el“ paní trafikantky voní tabákem a ostře kontrastuje s jejím ráčkovacím „er“.

Moje dobrá kamarádka má problémy s chlapy. Slyšíte to taky? Je tam „el“. A má i problémy s láskou. Tam je taky „el“. A tak, když ronila slzy nad tequilou (tam je jedno a v každé slze jedno navíc, v těch nejslanějších dvě), nadávala na milence (jen jedno „el“) a zapalovala si další pallmallku (jupí), jsem jí jemně sdělila, že musí zapřít jazyk nahoře za zuby a lépe klapnout. Sbalila si pallmallky do kabelky, dokopla tequillu a na baru na truc nechala sekeru. Naštěstí je to dobrá kamarádka a tak mi hned další den volala, aby?chom to dořešily u mléčného laté (servírují s karamelou, takže dostanete hned tři sametová „el“). Řešily jsme, ale vztahy se, na rozdíl od písmenek, nedají nacpat za zuby a vyplivnout, takže jsme nedořešily. Jenom jsme se shodly, že zatímco „el“, „er“ i „eř“ se člověk časem tak jako tak naučí, na lásku žádné finty neplatí. Jen to vysedávání před zrcadlem má logopedie a láska společné. A také jedno „el“, na které obě začínají.

Můj syn se lepší. Brzy přejdeme k „cé“. Učešeme si culíčky, přecváláme či přecupitáme ulici a vycídíme cedníky. A taky uplácáme cukroví. Na „el“ ale nikdy nezapomenu. Ani já, ani lidi okolo. Zkuste to taky, hlídat si (jim) „el“. Je to legrace. Jen na jedno si dejte pozor. Až vám váš milý bude šeptat do ouška, že vás miluje, neopravujte ho. Chlapi jsou na to hákliví (dvě „el“).