Na druhou stranu se ale masivně informuje i o tom, že současné sezónní slevy lákají lidi tak moc, že během nich utratí v tomhle nemilosrdném roce zdražování víc než v letech ulynulých, tedy v letech relativního blahobytu.

Jak to tedy je? Jsme chudí nebo bohatí? Nadáváme na to, že rohlík zražil na dvě koruny padesát a pak si ve výprodeji koupíme ne jedno tričko, ale hned tři, protože je to výhodné? Nelíbí se nám máslo za téměř čtyřicet korun, ale DVD přehrávač máme dnes už skoro všichni.
Jsme bohatí. I přes současné zdražení. Máme víc, než lidé na Ukrajině, v Gruzii nebo v Bangladéši. Tisíce indických dětí pro nás šijí trička, která si za ty báječné ceny koupíme.

Tisíce lidí v Thajsku skládají za směšnou almužnu součástky našich DVD přehrávačů.
Tohle nevíme. Nebo spíš nechceme vědět. Nesouhlasíme s třicetikorunovými příspěvky u lékařů a vůbec nepřemýšlíme nad tím, že žijeme v zemi, kde si můžeme luxus lékařské péče dovolit.

Za to nepatří dík vládě. S jejími reformními kroky je možné nesouhlasit a většina z nás to dělá. Nechceme totiž doplácet na jídlo a zdravotnictví. Za ušetřené peníze bychom si takových triček a dévédéček mohli totiž dovolit koupit ještě víc.