Lékař není Bůh

Z porodů se poslední dvě století dělá věda. Do příchodu osvícenství si rodiče dětí příliš nehleděli. Umíralo petadvacet procent dětí do jednoho roku. Nepřežily transport ke kojné, nemoci, bídu. Neexistovala pediatrie, plínky ani hygiena. Rodiče se na své děti nevázali, když jich mělo tolik umřít. Dá se to říct ale i naopak: děti umíraly právě proto, že k nim rodiče neměli citovou vazbu. Osmnácté století, ruku v ruce s výrobním kapitalismem, napoleonovou potřebou verbovat tisíce vojáků a soutěžícími ekonomikami, zavedlo institut péče o děti. Porodním bábám odzvonilo a lékaři klasifikovali těhotenství jako nemoc a porod jako operaci.

V České republice umírá minimum dětí v důsledku porodních komplikací. Kolik traumatizujících porodů ale produkujeme? Kolik dětí vyhnaných injekcemi, kolik matek frustrovaných „zcizeným“ porodem, který za ně vykonali lékaři a infuze? Většina evropských zemí se vrací k porodům doma či ambulantním porodům. Vymoženosti lékařské péče si rodičky ponechávají jako zadní vrátka. Pokud už je ale u porodu lékař, musí nést zodpovědnost. Proto je petice proti porodnici naprosto legitimní. Lékaři nejsou bohové a pochybení musí uznat. Život to ale bohužel nikomu nevrátí.