Začalo to máslem a pečivem, skončí to lyžemi a jízdními koly. A tak si stěžujeme, kudy chodíme, že platy máme pořád stejné a v obchodech i složenkami platíme stále víc.

Byl jednou jeden chytrý pán, lékař a psychoterapeut, jmenoval se Dahlke, a ten napsal moudré podobenství. Kdybychom redukovali celé lidstvo na vesnici se sto obyvateli, ale zachovali bychom proporce současných národů, měla by tato vesnice následující složení: Sedmapadesát lidí by pocházelo z Asie, jedenadvacet z Evropy a čtrnáct z Ameriky. Šest osob by vlastnilo devětapadesát procent celosvětového bohatství a všech šest by bylo ze Spojených států. Osmdesát lidí v naší vesnici by mělo nedostatečné podmínky pro bydlení, sedmdesát by bylo analfabetů a padesát (tedy přesně polovina) by bylo podvyživených. Jeden by právě umíral a dva by se rodili. Jen jeden člověk by měl počítač. A jen jeden člověk by měl akademické vzdělání.

A dá se to povědět ještě jinak: Pokud jste se dnes ráno vzbudili, máte jídlo v ledničce, jste oblečeni, máte střechu nad hlavou a svou postel, jste bohatší než tři čtvrtiny obyvatel tohoto světa. Máslo sice stojí čtyřicet korun a rohlík dvě padesát, ale většina obyvatel téhle země si je pořád ještě může koupit. Není to spravedlivé a je to bezpochyby krutě naivní.

Přesto: buď me za to drahé máslo vděční. Jsou na světě lidé, kteří máslo v životě nejedli.