Manželka jeho přístup k manželskému soužití v dobrém i zlém nahlásila na policii, a ta ho vykázala ze společného domu. Ale protože nemůže pachatele domácího násilí držet pod zámkem do nekonečna, musela muže propustit, ten se vrátil a manželce se pomstil. Zavraždil ji.

S domácím násilím mám osobní zkušenost. Ne s tím v mojí domácnosti, předesílám, ale přesto je to zkušenost, co se nezapomíná. Čerstvě jsem se nastěhovala do nového bytu, když se sousedé z bytu o patro níž, prý už snad posté, porvali. V tomhle případě ale manžel vytáhl nůž, s ním vytáhl na chodbu i svoji manželku a řval na celý panelák, že ji podřízne. Udělala jsem to jediné, co se dalo – zavolala jsem policii.

Přijela tři auta, násilníka odvezli a mě vyslechli. Policista, odcházeje z našeho bytu, se loučil se slovy: „Nějakou dobu na sebe dejte pozor.“ Nechápala jsem to. Proč bych si měla dávat pozor? Ten násilník totiž, vysvětloval mi policista, má přístup ke svému spisu. Má na to ze zákona nárok. A vy jste tam uvedena jako osoba, co nás zavolala.

Chlap dál pil a na ženu křičel, ale už méně než dřív. Slyšela jsem, jak ho jeho desetiletý syn mírní: „Nezačínej, tati, nebo přijedou policajti.“ Nůž už nevytáhl. Ale mohl. Nejenom na svoji ženu, ale i na mě. Udala jsem ho přece. Předtím jsem se divila sousedům, že na něj nezavolali policii už dávno.

Teď už se nedivím. Mám strach. Oběti domácího násilí ho taky mají. A mnohem větší.