Na Silvestra roku 2000 jsem stála na balkoně svého tehdejšího pronajatého bytu v Bohunicích a několik hodin s úžasem sledovala ohňostroj, který odrážely namrzlé střechy okolních paneláků, a ptala, co mě čeká. Na prahu roku 2001 jsem, v sedmém měsíci těhotenství, nepila ani šampaňské, přestože přicházelo nové tisíciletí. O rok později jsem hlídala spící mrně a modlila se, aby ho nevzbudily dělobuchy. O rok později už jsem ta mrňata hlídala dvě, budila se střídavě až do rána.

S nástupem roku 2003 jsem věděla, že mě čekají státnice a že, pokud to jen trochu půjde, zdárně dokončím školu. Rok 2004 začal slibně v novém bytě. Rok 2005 jsem vítala s tím, že mrňata odrůstají, obě budou chodit do školky a já začnu v nové práci. Rok 2006 začal jistým příslibem rozvodu, a tedy i dalšího nového začátku. Rok 2007 zápisem mého staršího syna do základní školy a dalším novým zaměstnáním. Pády a odrazy ode dna mám za sebou. Štěstí i neštěstí bylo dost.

Do roku 2008 si tak přeji nejenom štěstí, ale i ty životní pády. Vím, že budou. A vám je přeji také. Protože kdyby člověk čas od času nedostal po hubě, nedokázal by pak přijmout pohlazení. Bez pádů by nebylo dalšího růstu. A bez těžkých chvil bychom si pak nevážili těch dobrých. Požehnaný nový rok 2008, milí čtenáři.