Je na místě poděkovat všem lidem, kteří se v temných čtyřiceti letech komunistické zlovůle nebáli a režim nahlodávali „záškodnickými“ akcemi. Ale ne těmi, při nichž umírali lidé či ohrožovali nevinné. A hořící stoh mezi ně bohužel patří stejně jako otrávené studny či trojice zavražděných při partyzánské akci Josefa a Ctirada Mašínových. Dva nejznámější bojovníci proti komunistickému zlu zastřelili jednoho příslušníka SNB, druhého podřízli a zastřelili ještě pokladníka Josefa Rošického.

I v dobách totalitních je špína špínou, vražda vraždou, požár stohu jen úmyslným žhářstvím a není možné je ospravedlňovat bojem proti čemukoliv.
Sedmnáct let od pádu komunismu je dobře, že jsou soudy schopné posuzovat i ryze antikomunistické činy bez kritického obdivu a glorifikace, která se bohužel dodnes nevyhnula případu bratří Mašínů. Vše, co se událo tehdy, přece nebylo černé, nebo bílé.

Výrok Nejvyššího soudu je důkazem, že česká společnost už dokáže hodnotit tu dobu bez fanatických klapek na očích. A je to dobrá zpráva.