Prakticky hned se hlasitě ozvalo několik důležitých hlasů se Spojenými státy v čele, které tvrdí: diktátorský režim se hroutí, je čas na demokratické změny. Na místě je však jen opatrný optimismus a hlavně je důležité neodmítnout lacině šmahem vše, co s Castrem a jeho partyzánskými kolegy na Kubu přišlo. S koncem Fidela Castra, který triumfálně vjel do Havany v únoru roku 1959 se dvěma holubicemi na ramenou a příští rok by tak oslavil padesát let v čele „ostrova svobody“, je na místě několik poznámek, které vytrhnou vnímání kubánského režimu z černobílých souvislostí, které bez znalosti kontextu hojně živí většina českých médií.

Fidel Castro a jeho věrný pobočník Che Guevara se stali pro desítky dalších vzorem. Nejen za to, že se pokusili Kubu zbavit režimu generála Batisty, kterého korumpovala Amerika. Okouzlili umělce, politiky a myslitele svým přístupem k sociálním otázkám, zavedením bezplatného školství a zdravotnictví. Kubánská revoluce však nakonec sežrala vlastní děti – tak jak se to stalo v dějinách již mnohokrát. A z opěvovaných hrdinů revoluce se stali zatracenci, diktátoři, jejichž krédo se změnilo na pouhé uchvácení moci za každou cenu. Nechali zavřít odpůrce a vládli krvavou rukou.

Přesto se uplynulých padesát let na ostrově svobody stalo pro miliony lidí symbolem cesty, kterou má smysl se zkoušet stále dál vydávat. Zastánci sociálních principů, respektive jejich povýšení nad hesla o svobodném trhu, jsou často označováni nálepkami „levičáci“ či „komunisté“.

Přitom sociální motiv katapultoval Castra, Che Guevaru či teď Huga Cháveze mezi hrdiny. Z pohledu člověka sedícího v útulné kavárně kdesi v Berlíně to jsou možná mrtvé komoušské koncepty potřísněné krví disidentů, kteří sedí v obávaných kubánských celách.

Lidé, kteří znají Jižní Ameriku a navštívili tamní chudinské čtvrti, však mnohdy nekritickému obdivu ke Castrovi rozumí. Bude-li tedy hodnotit historie éru Fidela Castra jen jako padesát let diktatury a zla, dopustí se černobílého omylu. Omylu, který je symptomem západních médií, které informují o Kubě jen v souvislosti s příběhy zapadajícími do konceptu o zlojediném diktátorovi. Začíná to škodolibými fotkami Castra, který zakopl a zlomil si ruku, až po karikující zpomalené obrázky řečnícího, stárnoucího prezidenta a tak dále.

Castro dosáhl svého cíle nepoctivými prostředky. Ale to neznamená, že myšlenky sociálního státu musí být šmahem označeny za utopické, komunistické či levičácké, a proto z podstaty za špatné. Omyl padesáti let Fidela Castra je totiž omylem všech, kteří mu přihlíželi a nedokázali mu zabránit.