Mobil bliká, hlučí, hraje si na budík a já mám sto chutí utopit ho ve sklenici vody u postele nebo rovnou rozmlátit kladivem.
Nedá se nic dělat, musím vstávat. Tisíc standardních ranních úkonů trvá nekonečně dlouhou dobu, protože se nějak nedokážu donutit do svižných pohybů. Zachraňuji to rozjuchaným Mikou. „Sucking too hard on your lollipop, or love's gonna get you down,“ mě skutečně přiměje líčit se v bujarém tempu, ale následujících patnáct minut přizvukuji mladému kudrnáči do deodorantu. Když začíná song „Relax“, poslední, na co mám čas, je relaxace jakéhokoliv druhu.

To už jsem se stačila probrat. Beru kabelku. Najdu klíče. Popadnu brýle. Čtyři sešity. Zamávám spolubydlící a vrhám se po schodech dolů. Zapluji do bot. Odemknout, zamknout, zapálit cigaretu. Učiním první tři kroky k zastávce, když tu se rozprší. Z cigarety je rázem vodní dýmka. Autobus dobíhám. Všechna sedadla jsou obsazená. V náhlé neblahé předtuše otevírám kabelku a shledávám, že dva sešity jsou špatné. Ty pravé se tetelí doma v šuplíku. Spolknu nadávku a zadívám se z okénka. Prší, prší, prší. Zastřelte mě.
Podzimní deprese je pěkná mrška. Je sice pravda, že má citlivá psychika trpí depresí jarní, letní i zimní, ale ta, co přichází s jesení, je bezkonkurenčně nejnáročnější.

Protože o své náchylnosti k trudomyslnosti vím, snažila jsem se vyhledat prostředek, jak jí předcházet a jak s ní bojovat. Časopisy, televize, internet. Všude se dá vyhledat tisíc a jeden způsob, jak se s podzimem vypořádat bez újmy na zdraví.
A tak jsem si dělala vonné čaje, abych se zahřála a načerpala energii. Bohužel, čaje mi nechutnají. Nahradila jsem je tedy kávou a vzbudila v sobě večerní nespavost.

Ani z procházky v přírodě nic nebylo. Než jsem našla nějakou vhodnou lokalitu, kde strom dlí v krajině, obalen pestrobarevným listovím, a pod ním se v hladině jezerní shlíží kachnička, bylo na čase se vrátit domů.

Slyšela jsem, že záchvaty zádumčivosti se v ordinacích léčí ozařováním umělým světlem. Ale asi nemám vhodnou lampičku. Místo návalu radosti jsem cítila tak možná návaly vedra a když jsem nedopatřením otevřela oči, ještě hodinu potom jsem všude viděla fialovozelené žárovičky.
Poté, co jsem zavrhla i doporučované rozptýlení sportem ( avšak stále upřímně nechápu, jak může někoho nabít skutečnost, že se utahá jako pes) a vylámala si zuby na povzbudivém účinku alkoholu, rozhodla jsem se, že se uchýlím k jedinému možnému mechanismu, který zbývá. Sebeklamu.
Nikdy nesmíme podceňovat sílu autosugesce. Když už cítím, že se o mou hlavu mazlí útok depresivní paniky, vypláznu na ni jazyk a obrátím se zády. A když si řeknu, že neprší, tak prostě neprší, i kdyby trakaře padaly. Že jsem zas neudělala spoustu práce a místo toho koukala na kriminální seriál? Kdo se to dozví? Nikdo. Pevně tomu věřím.

Od té doby je mi hej. A jestli se někdy můj násilím udržovaný růžový opar počne rozplývat, vezmu Mp3 přehrávač, zavřu oči a popluji parketem v dlouhých šatech i přes den. Alespoň pět minut.
Kdepak na mě potom bude moci nějaká podzimní deprese. Autroka je publicistka