Není proto divu, že každoročně jsou návštěvníci svědky komicky nevyrovnaného poměru sil. Většina účastníků totiž hraje vítězné Francouze. Češi a Moravané nejsou výjimkou. Naopak o ruské a rakouské vojenské kabáty takový zájem není. A ty posledně zmiňované by nám přitom měly být nejbližší.
Je to zvláštní situace. Komu bychom vlastně měli v tomto zápolení držet palce? Naši lidé bojovali proti Napoleonovi, avšak za neoblíbené Rakousko. Jedna z největších bitev v dějinách je nám nakonec tak nějak lhostejná. Cizí mocnosti se prostě shodou okolností popraly na našem dvorku.
Kdyby nám totiž na výsledku záleželo, asi by proti manévrům panoval daleko větší odpor. Třeba bitvu na Bílé Hoře si nikdo takto velkolepě nepřipomíná. Ostatně, zajímavá je ještě jedna věc. Velkolepá divadelní hra, na kterou se po celý rok chystají stovky lidí, si zatím nevysloužila pořádné filmové zpracování. Přitom komparz je připravený, dokonce si sám opatřil kostýmy. Schází jen dodat tři císaře a česká kinematografie bude mít pořádný válečný film.

Protože každoroční hra na vojáky opomíjí to nejdůležitější. Bitvu představuje jako defilé pestrobarevných jednotek. Nejrozšířenější však na bojišti byla barva krve. Na polích kolem Slavkova zahynulo během několika málo hodin třicet tisíc lidí. Každý pátý muž, který se střetu účastnil. Je čas ukázat tento masakr méně idylicky. Všichni ti mrtví si to zaslouží.