Kryt motoru u jinak hnědého auta byl ve finále kanárkově žlutý. Místo vzpěry zadních dveří jsme používali koště. Pahýl ovladače blinkrů měl protézu v podobě fixy. Při brzdění strhávaly ochabující brzdy volant prudce doprava. Když člověk vypnul motor, nešlo ho pak hodinu nastartovat. Výfuk upadával, jednou se utrhly celé zadní dveře. Obraz lítých silničních bitev o kilometry doplňoval lišejník, který se usadil ve spárách a záhybech karoserie. Jiné auto by to nevydrželo. My však s trabantem všechny ty strasti prožívali, a čím to bylo horší, tím víc jsme ho měli rádi. Při nesčetných improvizacích jsme si totiž vůz vlastně poskládali sami.

Třeba ten kryt motoru. Trabantisté patřili obecně mezi chudší lidi a část se evidentně vypravovala na „lov součástek“. Pravé zrcátko nám někdo očesal asi třikrát, zadní mlhovku dvakrát. Avšak nejhodnotnější součástkou trabantu byla autobaterie, ukrytá pod bakelitovým poklopem. Připomnělo mi to tehdy film Vetřelec. Uprostřed krytu motoru zela obrovská rozeklaná díra. Kdosi prostě vzal krumpáč, proboural se do útrob stroje a baterii si vzal. Sehnali jsme novou baterii i kryt, bohužel však žlutý. Natřel jsem ho sice nahnědo, barva však časem slezla. A tak to už zůstalo.

Za koštětem v kufru zase stojí můj švagr Karel a pan Malčik. Zadní dveře měly to specifikum, že je otevřené držela speciální vzpěra. Tu bylo nutné před zavřením mírně nadzvednout, až pak spustit. Každý trabantista ví, o čem je řeč.

Ne tak švagr Karel. Přistoupil k autu a před zraky šokovaného otce prostě dveře zabouchl. Vzpěra se prohnula do tvaru V. Otec ji nechal vyklepat zpět, v místě ohybu však už byly zlověstné trhliny. Uplynulo pár měsíců a švagrův postup do puntíku zopakoval pan Malčik. Vzpěra už tentokrát byla vedví a nastoupilo koště.

Se zadními dveřmi jsme si užili ještě jednou. Když jsem s otcem byl na Dušičky na hřbitově v Kostelci, vyslal mě od hrobu do auta pro hrábě. Zvedl jsem dveře od kufru a k mému děsu mi zůstaly v ruce. Jeli jsme pak rovnou ze hřbitova do opravny v Ivančicích, dveře naložené v kufru. Cestou nám upadl ještě výfuk. Bylo to v kopci a motor při tom vydal děsivý jekot. Tak jsme naložili i ten výfuk. Ten ostatně otce zlobil často. Jednou, když zase upadl, ho chytil a vztekle jím mrštil do kopřiv u krajnice. Matka pak musela navigovat v žahavém porostu mé dvě sestry, aby součástku zachránily.

Tu páčku od blinkrů jsem, doznávám se, zase zlomil já. V jednom momentu jsem vztekle udeřil do volantu a bohužel se mi připletla do cesty. Nová by stála pět set korun. Když muž v prodejně náhradních dílů viděl výraz, jakým otec na cenu reagoval, sáhl pod pult, vytáhl fixu a vyklepal z ní barvící váleček. „Tak tam nasaďte tohle,“ řekl. A bylo.

Asi nejdivočejší poruchu jsem ale zažil, když v autě rupla vratná pružina plynového pedálu. Trabant neustále zrychloval, ručička tachometru se zarazila o kolík u čísla sto dvacet. Dodnes vlastně nevím, kolik jsem mohl jet. Pán v opravně traktorů v jedné dědině dal naštěstí všechno za deset minut do pořádku. Ani nechtěl žádné peníze. Kdoví, kde je náš trabant dnes. Vzpomínky však zůstanou.