Tady bychom ovšem museli připustit, že oni dva pánové se prostě nemohli dohodnout, neboť Pekař byl historik držící se faktů – pozitivista, zatímco Masaryk potřeboval dějinný výklad právě pro svoji každodenní politickou praxi a ve vnímání historie se choval leckdy romanticky.

Masaryk byl roku 1891 zvolen za mladočechy do říšského parlamentu ve Vídni a pak i do českého zemského sněmu. Už v září 1893 se však obou mandátů vzdal. V roce 1900 založil stranu realistickou, jež nikdy nezískala mnoho členů ani hlasů ve volbách, ale díky Masarykově osobnosti měla citelný vliv na českou společnost. O sedm let později byl zvolen na kandidátce sociální demokracie na Valašsku poslancem říšského sněmu a byl jím až do roku 1914. Na počátku války pochopil jako jeden z prvních nutnost odtrhnout české země od Rakouska, odešel do emigrace a jako člen Československé národní rady v Paříži připravoval zahraničně politické podmínky vzniku samostatného státu.

Ve Spojených státech jej čtrnáctého listopadu 1918 zastihla správa o zvolení prezidentem Československé republiky. V osmašedesáti letech se nový prezident republiky ihned pustil do usilovné práce. Protože nechtěl zůstat figurkou v rukou představitelů politických stran, vymohl v době tvorby ústavy výrazné rozšíření prezidentských pravomocí. Za jeden z hlavních úkolů si stanovil prosadit spolupracovníka z odboje Edvarda Beneše za svého nástupce v prezidentském úřadu, což se mu přes odpor politických elit podařilo. Svými osobními vlastnostmi a zejména cílevědomým politickým působením se TGM podařilo vydobýt si daleko větší vliv a pravomoci, než jaké mu dávala ústava.

Masarykovým cílem bylo rychle konsolidovat poměry a vytvořit nejen v politice, ale v celé společnosti fungující demokracii. „Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v Ústavách, demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a lidství“. Toto pojetí demokracie usiloval Masaryk prosadit celým svým životem. Po své první volbě byl Masaryk zvolen prezidentem ještě třikrát. Aféra náčelníka hlavního štábu Radola Gajdy, který otevřeně sympatizoval s fašismem, vyprovokovala Masaryka ke zvýšené aktivitě, zasahoval i do soudních jednání a když byl přesvědčen o vině žalovaných, snažil se dosáhnout co nejpřísnějšího odsouzení. Pokud se mu to nedařilo, byl rozezlen a vyžadoval i nestandardní kroky, jen aby dosáhl spravedlnosti. V rozhovoru s americkým novinářem Guntherem měl Masaryk dokonce uznat, že „demokracii je někdy třeba udržovat mimodemokratickými prostředky“.

Ve volbách roku 1925 volil Masaryk sociální demokracii. Socialismu si jako ideologického sloganu nevážil, avšak otázka sociální byla pro něj otázkou mravní. V rozporu s mravním principem jednal v Masarykově nazírání naopak lumpenproletariát, když s nastavenými dlaněmi pouze čekal na státní podporu. „Můj socialismus“, říká TGM, „to je jednoduše láska k bližnímu, humanita.“ A dodejme i láska k pravdě. Masaryk vždy stál na straně práva a spravedlnosti, měl velkou autoritu. Díky síle své osobnosti, své prostotě a mravní síle zvládl i kult své osobnosti, který byl za první republiky spontánně pěstován.

Autor je historik