JOLANA NAVRÁTILOVÁ

Nechce zobrazovat gay a lesbické a další menšinové hrdiny v nějakém konfliktu, nedořešeném coming-outu, stavět proti heterospolečnosti jejich jiný životní styl.Podle Aleše Rumpela, ředitele festivalu, se toto téma vylouplo z původní idey týmu zařadit více filmů o nemoci, umírání, životním krachu. Hrdinky a hrdinové na plátnech kin Art a Bakala i nadále dosvědčují, že život nejde spoutat „nebezpečným konceptem normálnosti“, ale především ukazují důležité umění přežít.

Novější snímky francouzské, kanadské, španělské, německé či izraelské kinematografie už tolik netrápí dilemata venkovského učitele, nezobrazují umírajícího philadelphského právníka či nenávistnou vraždu transkluka v Texasu, nedokazují, že dva gayové mohou vychovat dítě, neptají se, jak si dvě lesby mohou dítě pořídit. Pád je zde odrazem k novému startu – je třeba zvládnout pubertální dceru po smrti partnerky, postarat se o mužské, ale ne příliš mužské vzory novému synovi gay páru, nenechat se zabít, ale odjet za svým snem, znovu se zvednout a hrát dál…

Festival, který v Brně i v Praze přiláká tisíce divaček a diváků, kromě soutěžních snímků uvádí retrospektivu z tvorby plodného a vlivného německého režiséra Rosy von Praunheima, pásma krátkých filmů (konečně s více českými vlaštovkami), oddechověji (od traumat) pojatou sekci Půlnoční pop, řadu diskuzí a přednášek zaměřených na letošní mezipatrová i obecná témata gay, lesbické, bisexuální a trans komunity a samozřejmě výstavy, umělecký jarmark a festivalové parties. Mezipatra také po… osmi letech hrají dál a stále dobře.

Z hlediska brněnské návštěvnice lze říci, že je potěšující, že hrají v Brně – protože není mnoho evropských měst naší velikosti, která by měla podobný mezinárodní filmový festival. A žádné české město nemá takovou akci, která by se posléze stěhovala do Prahy. S pohledem na programové letáky či web už se ale několikátým rokem vkrádají otázky, zda si toto město festival udrží. Proč mohou zahraniční hosté navštívit jen pražskou část, kde je mediální pokrytí brněnské premiéry, copak Brnu zbude zase jen jeho oblíbená nálepka města „druhého“ (i tam, kde původně bylo první)?

Opovědi zřejmě neleží čistě v rukou festivalového týmu – moravská metropole musí vyvinout více snahy než Praha, jíž každá větší událost snadno padá do klína.

Mezi osobnostmi, které poskytly Mezipatrům záštitu, nenajdeme brněnského primátora, mezi partnery provozovatele zdejších kin. Nestojí město a zastupitelstvo o mezinárodní renomé, podnikatelé o růžové peníze, veřejnost o barevnější vidění? Rezervy jsou určitě též v řadách gay a lesbické komunity, které nechybí potenciál (vzpomeňme na letošní Duhovou vlnu), a tak by se za svou největší kulturní akci měla postavit. A samozřejmě, choďte do kina.

autorka je feministka