VĚRA SEČKÁŘOVÁ

Vypátrat příbuzné obětí nebylo snadné, jako soukromá osoba jsem k žádným materiálům přístup neměla. Nejhorší to bylo s rodinou Danuše Muzikářové († 21. 8. 1969). Víte, kolik tehdy bylo v telefonním seznamu Muzikářů? Rozhodila jsem sítě mezi známé a pomohla náhoda. Kolegyně bývalé spolužačky bydlela ve stejném domě jako Danušin otec.

Ode všech pozůstalých jsem se dozvěděla tragické příběhy a spoustu věcí, které se do rozhovorů nevešly nebo které mi řekli soukromě. Bylo mi smutno z toho, jak tragédie obrátila život rodin naruby, lidé se jim často začali ze strachu vyhýbat, policie s nimi jednala jak se zločinci.Na publikaci jsem pracovala spolu s historikem z Moravského zemského muzea Janem Břečkou, oba bez nároku na honorář a ve volném čase.

Poněvadž nebylo jisté, zda na vydání budou peníze, zašla jsem za tehdejším primátorem Petrem Duchoněm a požádala ho o úvodní slovo. Pak se to už nikdo neodvážil stopnout, útlá publikace vyšla v roce 2003. Od té doby vznikla další vydání, přibyly fotografie, ukázky z tehdejšího tisku, další příběhy. Například osud Jiřího Ševčíka, v srpnu 1969 při střelbě do davu kulka tehdy sedmnáctiletého chlapce těžce zranila, zbytek života prožil na invalidním vozíku.

Další náhoda mi pomohla objevit Karla Švehlu, byl vyšetřovatelem Veřejné bezpečnosti a snažil se objasnit Ševčíkův případ. Za své politické postoje byl vyhozen ze služby a až do listopadu 1989 pracoval v dělnických profesích.

Ze všech obětí jsem měla nejbližší vztah k Danuši Muzikářové, o ní jsem se dozvěděla nejvíc. Její otec mi půjčil vzorně vedenou dokumentaci, album i Danušin deník. S nostalgií jsem v něm listovala, byla šikovná kreslířka, psala si své dojmy, postřehy. Prohlížela jsem její fotografie od dětství až po osudné datum.

Nejsmutnější byly poslední snímky – z pohřbu, Danuše v rakvi. Následovaly výstřižky z novin, plamenný článek Republiku si rozvracet nedáme, dál Stanovisko štábu Lidových milicí k politováníhodným událostem v Brně atd. Všechna fakta byla překroucená, jak bylo tehdy zvykem.

Každý rok v den výročí nosím růži k Danušině pamětní desce, která je nedaleko kina Scala. Setkává se nás tam pár lidí, kteří k ní měli nějaký vztah nebo pohnuté chvíle zažili na vlastní kůži. Pietní akt mě letos jaksi zklamal, pan primátor nepronesl žádnou řeč, hrstky okolostojících lidí si nevšímal s výjimkou novinářů a stranického kolegy, jihomoravského hejtmana. Byly naaranžovány květiny, pořízeny snímky pro tisk a pak se celá suita odebrala do Orlí ulice k pietnímu místu Stanislava Valehracha.

Nevěřícně jsme se po sobě dívali, to je všechno? Někdejší primátor Duchoň a hejtman Juránek s každým prohodili pár slov, pan Duchoň později dokonce pozval příbuzné obětí i svědky k sobě do úřadu. Zajímal se o osudy lidí, chtěl znát podrobnosti, pozadí, všechno. Pak nás provedl po radnici, seznámil s historií prostor. Milé to bylo.

Tentokrát jsem odcházela s rozpačitými pocity. Procházela jsem prosluněným městem a zdálo se neuvěřitelné, že v těchto místech stříleli do lidí jejich vlastní spoluobčané, mlátili je pendreky, zatýkali. Měli bychom si to občas připomenout, už kvůli těm, kteří tehdy přišli o život nebo o zdraví.

Autorka je publicistka