V dispečinku, kde přijímali hovory, přehráli kapitánovi slibovaný „zajímavý“ záznam. „Policie?“ otázal se mužský hlas. „Ano. Co si přejete?“ odpovídal mu taktéž mužský hlas. „Viděl jsem, že někoho zastřelili.“ „Koho? Kde? Odkud voláte?“ „Z letiště. V Praze. Toho muže neznám. Vím jen, že ho nějací dva muži zastřelili v garážích. V patře H.“

„Jak to víte, viděl jste to? Nějaké další bližší informace, prosím.“ „Viděl jsem to z vlastního vozu. Ale oni si mě nevšimli, přikrčil jsem se. Parkoval jsem naproti. Stalo se to na stání číslo 18.“

„Vyčkejte, prosím, příjezdu policejního vozu. Jak se jmenujete? Nějaké spojení na vás?“
„Jmenuji se Igor Tomeš, ale právě odlétám pryč.“ Pak už bylo jenom slyšet, jak pan Tomeš zavěsil.

„Tak, co ty na to?“ zeptal se kolega Václav. „Zajedeme tam?“ „Nejdřív bych tam poslal kluky, co slouží přímo na letišti,“ doporučil Lumčík.
„Ale to už jsme udělali, jenže tam vůbec nic nenašli. Na „H osmnáctce“ už týden parkuje vůz, jak se dozvěděli z počítače u vrátného těch garáží. Nikde ani stopa po nějaké střelbě, nábojnicích nebo krvi. Prostě nic.“

„To je divné. Ten hlas v telefonu nevykazoval známky toho, že by si ten člověk vymýšlel, nebo že šlo o hloupou legraci. Měl si pravdu, Václave, vážně mě to zajímá. Zajedeme se tam podívat,“ rozhodl se kapitán.

Po příjezdu na letiště se vypravili za správcem garáží. Šel tam s nimi a přitom jim vysvětloval, že se jedná o moderní garážování, že pater je celkem osm, že jsou označena písmeny A až H. V každém patře že je celkem sto parkovacích míst, která jsou také viditelně označena. Došli tak společně až k místu, kde bylo na zdi vyvedeno žlutou barvou číslo 18. Kapitán si parkovací místo důkladně prohlédl, nahlížel i pod zaparkovaný vůz, ale opravdu to nevypadalo na to, že zrovna tady by došlo k vraždě.

„Ještě je tu možnost, že si necháme na odletech zjistit, kam ten Tomeš letěl a zavoláme mu do letadla, abychom se dozvěděli nějaké podrobnosti,“ navrhoval kolega Václav.

Lumčík kroutil nevěřícně hlavou. Pak přešel k protějšímu stání. Tam zrovna žádné auto neparkovalo. Chvilku tam jen tak stál, různě se otáčel napravo a nalevo a díval se naproti, na údajné místo činu. Potom se usmál a povídá: „A víš, že jo, Václave, zavoláme. A klidně taky zavolej kluky ze zajišťování stop. V garážích se opravdu vražda stala. Pan Tomeš si opravdu nevymýšlel, jenže nám neřekl úplně všechno, takže pro něj mám jednu jedinou doplňující otázku.“

Na co se chtěl kapitán Lumčík nejspíš pana Tomeše zeptat?
Řešení posílejte na adresu pavla@agatha.cz do neděle 21. listopadu 2010.
Výhercem z minulého čísla je Věra Štěpková.

Řešení z minulého čísla: Ředitel Brenner si narozdíl od své sekretářky otevíral dopisy perořízkem, kdežto sekretářka Šmausová odstřihovala strany obálek nůžkami. Zřejmě hned po příchodu do práce ředitele zastřelila, narafičila obálky a šla si „zajistit alibi“ do kuchyňky. Právě její železný zvyk odstřihovat obálky ji usvědčil.

MAREK VESELÝ