To však není tak docela pravda. Jedenáct mistrovských titulů už Kometě nikdo nevezme. Stejně tak jako vzpomínky hokejistů, kteří na zimním stadionu odehráli třeba celou kariéru. A stejně jako vzpomínky statisíců lidí, kteří na jeho tribunách stáli, seděli, mrzli, popíjeli, jásali, nadávali, jedli, fandili a občas se třeba i poprali.

Zimních stadionů jsou v celé zemi stovky. A já když slyším „zimní stadion“, jako první se mi vybaví ten za Lužánkami. Jako malý kluk jsem obdivně obcházel jeho stěny, díval se škvírou mezi okny dovnitř a představoval si, co všechno se tam může dít. Na kluzišti vedle zimního stadionu jsem poprvé stál na bruslích a každý podzim jsem se těšil, až na parkovišti u stadionu budou kolotoče.

Z okna u babičky jsem fascinovaně sledoval, jak se okolní ulice do posledního místečka zaplňují škodovkami a žigulíky a nekonečný dav proudí dovnitř. A nalomená hokejka, kterou nějaký profesionál jako nepotřebnou opřel o zeď stadionu, mi pak v pouličních hokejových bitvách sloužila ještě dlouhá léta.

Ba ne, ani mně ty vzpomínky nikdo nevezme. Žádný bagr mi je z hlavy nevybourá. Nejde totiž jenom o zdi. Ty svou práci odvedly, svůj život naplnily. Pak byly v důchodu a teď přišel jejich poslední den. Mohou jít spát s čistým svědomím. N a rozdíl od lidí, kteří jim nedokázali zajistit důstojné stáří. Nezoufejte, o zimním stadionu ještě nějakou dobu uslyšíte. Třeba při cestě trolejbusem. „Zastávka Zimní stadion. Příští zastávka: Pionýrská.“