I lidé, kteří dojíždějí do práce hromadnou dopravou denně, mají šanci potkat revizora jednou, až dvakrát za měsíc. Ruku na srdce: kolik je mezi občasnými pasažéry těch slušných, kteří si koupí jízdenku byť jen na pár zastávek? V zemi, kde je porušování předpisů či nařízení národním sportem (stačí se podívat na české silnice), je nutné hlídat černé pasažéry jinak. Pokud tedy dopravní podnik o těch šedesát milionů stojí. Když to jde v Londýně v pověstných dvoupatrových autobusech, ve městech jihovýchodní Asie, kde autobusy zastavují na každém kroku, může to jít i v Brně. Pokud by došlo ke kolapsu dopravy, jak argumentuje dopravní podnik i brněnský primátor, nechť se sníží počet vozů a nutně i komfort cestujících a jízdenky kontrolují řidiči. Nebo ať jsou pokuty naprosto drastické. Když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Jízda na černo je krádež jako každá jiná a chybějících šedesát milionů korun jde z peněz lidí, kteří platí daně. A ti, kteří za šalinkartu či jízdenku platí, jsou vlastně za hlupáky. Dopravní podnik, respektive město, je v postoji k černým pasažérům prostě příliš liberální. Je to jako s vjezdem do centra: dokud hrozily mírné pokuty a kontrolovalo je pár strážníků, stávala auta na chodnících v centru každý den. Sedmnáct let po revoluci se objevily na pěších zónách sloupky a hotovo. Otravných aut ubylo. Bude trvat dalších sedmnáct let, než někdo pochopí, že proti zlodějům je třeba postupovat úplně stejně?