JANA PLODKOVÁ

Myšlenkové pochody dětí jsou neuvěřitelné, nepochopitelné pro dospělého člověka s hlavou plnou pracujícího mozku. Občas je dokonce podezřívám z toho, že nejenomže žijí tady a teď a nějakým způsobem se začleňují do společnosti, ale zároveň jsou stále duší tam, kde byly předtím. Reaguji na jednu čtyřletou holčičku, která jednoho dne přišla za svojí maminkou a neškodně se zeptala. Mami, kde byl bratříček, když já jsem byla malá? Neboli v překladu, když mně byli roky dva a tys ještě neměla ani tuchy o tom, že jsi těhotná. No kde by byl, v bříšku. Nene, já myslím, když jsi ještě pupík neměla. Byl na jiném světě, asi. Možná by to jako odpověď stačilo, ovšem to neznáte malou Týnku. Nene, já vím, on byl ještě starý, viď? Tak. A co si s kapacitou mozku dospělé ženy počnete s takovou informací? Nic, zkrátka na to nemáte pochopení.

Týnka dokonce jednou předpověděla mamince těhotenství. Náhle řekla své panence, maminka čeká miminko. Ale, Týnko, co to povídáš. O týden později gynekolog vřele blahopřál k druhému početí.

Některé děti zrají k budoucímu básnictví či dokonce filozofii 21. století. Známí se dohadovali s malým synkem a přesvědčovali ho, ať se již oblékne a jde s nimi ven, že jdou všichni a on přeci nezůstane doma sám. Dohady pokračovaly, až syn řekl. Já prostě nemám rád, když tady nejsem! Takže teď na vás promluvil Freud či Seneca či dokonce Nietzsche.

V neposlední řadě jsou děti takové, které nevnímají rozdíl mezi kozou a krávou, například. Má sladká neteř nedávno vyznala mojí sestře lásku se vším všudy. Maminko, já tě mám tak ráda! Já tebe taky, Aničko, i když někdy jsi pěkná koza. Ty jsi, maminko, taky někdy pěkná kráva.

Něco podobného se již u nás onehdy stalo, bohužel bez dvojsmyslu, na balkoně mezi mnou a sestrou. Ležely jsme na balkoně v sedmém patře na lehátku a slovně se přetahovaly, kdo z nás posune svůj zadeček doleva či doprava, aby ta druhá se hezky vešla. Já nemůžu, Janičko, to bych se sem potom nevešla já. Ale, Broničko, ty máš větší zadeček, můžeš se posunout, aniž bys vypadla z lehátka. Opravdu nemůžu, Janičko. Uběhlo pár podobných prosebných souvětí, až přišla řada na onu větu památnou. Tak, ty krávo, ty nepůjdeš? Svědkem celé konverzace byla totiž naše maminka, která stála za záclonou a při prvních milých větách, Janičko a Broničko, si v duchu říkala, jak ty její holky se k sobě chovají hezky. Až do chvíle krávy. Pohoršila jsem já, ovšem chudák má o sedm let starší sestra to odnesla mícháním jíšky v kuchyni a Janička si tak konečně mohla užít malého zadečku na velkém lehátku.

Z důvodu naprosté upřímnosti bych opět byla ráda tříletou, a mohla si tak dovolit říkat věci, které jsou dospělému člověku těžko pochopitelné a častěji těžko stravitelné. A hlavně bych nemusela každý měsíc splácet kreditku!

Autorka je herečka