Dospěl jsem přitom ke zjištění, že čím jsou ostny pro dikobraza, tesáky pro šavlozubého tygra, kord pro mušketýra či jaderná bomba pro diktátora, tím jsou v ženském světě řečná ústa. Jsou zbraní a každý den zuří na světě nemilosrdné verbální bitvy, zanechávající po sobě triumfující vítěze a zoufalé poražené.

Základem pro úspěch je přitom zvládnutí dvou základních předpokladů. Techniky mluvení a zásoby témat. Žena, která exceluje v první oblasti, dokáže svoji protivnici v rozhovoru odstavit třeba na hodinu. Taktika je zdánlivě jednoduchá. Nepustí ji prostě ke slovu. Ale každý ví, že nepustit ženu ke slovu je bez použití drastických metod krajně obtížná, až nemožná věc. Přesto to některé protřelé bojovnice dokážou. Musí však zvládnout techniku mluvení s přídechem. To jim pak dává obrovskou výhodu. Nikdy nemusí přerušit tok řeči a dovolit tak nepřátelské straně, aby se do monologu „vlomila“. Znamená to také mluvit s co nejmenšími pauzami. Přesto se někdy protistrana i za této situace pokouší do proudu slov vniknout. V tu chvíli obvykle mluvící žena začne zhušťovat slova a zvýší hlas, aby útok odrazila. Chybou méně zdatných řečnic je, když se v tomto zlomovém okamžiku začnou viditelně nadechovat. Ztrácejí tak moment překvapení a jsou po právu odsouzeny k desítkám minut potupného mlčení.

Druhým zmíněným předpokladem pro úspěšné verbální tažení je pak zásoba témat a jejich vytěžování. Úspěšné řečné ženy volí v zásadě dva postupy, které jim umožnují opanovat bojiště. V prvé řadě si svých témat váží a pečují o ně. Proto jsou schopné historky ve stejném sledu a se stejnou strukturou zopakovat hned několika lidem po sobě. Včetně stejných výrazů rozhořčení, pobavení a dalších mimických prvků a gest. Řečná žena však současně musí být mistryní improvizace, protože s tím by ve zvlášť agresivních prostředích nevystačila. Dokáže desítky minut hovořit na jakékoliv téma. Často se přitom uchyluje k oslím můstkům. Když je hovor například o pákistánském jaderném programu, prohlásí verbální bojovnice, že kdysi jednoho Pákistánce znala. A že měl přítelkyni a ta měla … a tak dále. Bohužel však tato metoda znamená, že se projev řečné ženy rozlévá jako ramena Mekongu, ztrácí tvar a dynamiku, zkrátka stává se z něj „román řeka“.

Antická kompozice dramatu je verbální bojovnici vzdálená, stejně tak obvykle chybí pointa. Místo ní používají tyto ženy obvykle ke konci sáhodlouhého vyprávění berličku typu „ale abych se vrátila na začátek“, nebo ještě zlomyslnější „ale o tom jsem původně mluvit nechtěla“. Dostane–li se do takového soukolí muž, je zcela ztracen. Pokud se ovšem nenaučí takzvaně „vypnout“ a vnímat nekonečný proud slov jako letec hukot svého motoru. Jeho upovídaná partnerka to však podle nepřítomného pohledu někdy pozná a nešťastníka pak zkouší, co říkala. Někdy stačí si pamatovat jen poslední větu. Třeba: „Mluvila jsi o tom, že se Petr poslední dobou divně tváří.“ Běda však, když toto řečná žena prohlédne. Trest je krutý, aspoň si to myslí. Konečně pak totiž mlčí.