Na přenosy z jejich zápasů se najednou dívalo tolik lidí jako na fotbal. Sláva je nijak nezměnila, stále žijí v Brně v Králově Poli. Poslední mistrovství světa vyhráli Pospíšilovi před dvaceti lety, jejich příběh však fascinuje dodnes a pořád nese důležité poselství. Když se člověk hodně snaží a pilně na sobě pracuje, může si získat uznání v čemkoliv.

Kolová má ve střední Evropě dlouhou tradici, ale přestože se v roce 1972 málem objevila na olympiádě, zůstává mezi ostatními sporty na okraji zájmu. Ani bratři Pospíšilovi, když začínali, neměli před sebou vzory hvězd užívajících si slávy a luxusu, jaké vidí dnešní malí fotbalisté či hokejisté. Ať se zlepšovali, jak se zlepšovali, pořád museli vědět, že bohatství jim kolová nepřinese. Na trénink vždycky mohli myslet až po práci.

Ani jejich tituly nebyly samozřejmé, soupeři se neustále zlepšovali. Co tedy v sobě měli Pospíšilovi, že byli tolik let nejlepší? Nikdy nic neodflákli. I když není kolová nijak prestižní sport, vždycky do ní šli minimálně na sto procent. Vydrželi, i když je kvůli věku odepisovali svazoví funkcionáři. Miliony jako dnešní sportovní hvězdy kvůli tomu sice nemají, ale udělali ze sebe legendy.

Dnes stojí sláva mnohem méně úsilí. Televizní reality show dokážou udělat z neznámého člověka celebritu za pár desítek minut. U obrazovek se na něj dívá stejně lidí jako kdysi na Pospíšilovy. Jenže vzpomene si na něj někdo za dvacet let? Dva brněnští bratři to řešit nemusí. Zůstávají nesmrtelným synonymem čistého sportovního úspěchu.