PETR VYDRA

Někdo to musí režírovat, ty opětovné návraty věcí. Mají totiž tak mistrné načasování, že kdyby to provedl komik nebo režisér, měli bychom pocit něčeho nadosobního, co mluví skrze ně. Ano, asi bychom mluvili o inspirovanosti, možná o genialitě a podobně.

Necháte si třeba… to je obrat: necháte si – mně se to stalo… necháte si stranou půlku těsta na příští pizzu. Dejme tomu vás opustí přítelkyně, jedouc na služební cestu. Praví: „To těsto jsem ti dala do ledničky, je vzadu.“ To je skoro zbytečný přípodotek, že vzadu, protože lednička je malá a má minimální vzadu. Další den se chystáte hotovit pizzu, otevřete ledničku a zblízka se do ní díváte jak do rodinného kukátkového loutkového divadla. To je chvíle, kdy začíná inscenace neviditelného režiséra. Lednička, tedy dějiště, je prázdná, nebo skoro prázdná. Každopádně je prostá těsta. To těsto je patrně někde v portále, protože jeho výstup ještě nezačal a možná tam debatuje s něčím, co už týden hledáte; ale to do naší inscenace nepatří. Tehdy se ještě nevěnujete takovýmto úvahám, ale vytahujete rajčata, česnek, kečup, šunku, které také potřebujete. Najednou vidíte, že tam někde je také těsto.

Konečně. Nevíte, v kterém okamžiku se tam dostalo, jak se tam vzalo, najednou tam někde, kde jste ho určitě hledal, je. Vezmete tím zavděk, samozřejmě, a vyndáte těsto z ledničky a potom i z průhledného sáčku. Ovšem zdá se vám, jako by už bylo žluklé, nebo začalo kvasit nebo co. Když s podporou mouky začnete dělat placku, okraje se divně třepí. Ale usnesete se, že tohle ještě nic není a že všechny možné škodliviny se vypečou. Ujistivši se o tom, uděláte pizzu. Slavnostní kávou, bohoslužbou v rádiu zahustíte správně atmosféru a podáváte pizzu. Jíte ji, pijete kávu, posloucháte pátera Kroupu z Brna nebo Hladíka z Karlových Varů a pomalu si uvědomujete, že jíte pizzu, jejíž placka je zhotovena z tvarohu.

Je to vlastně imitace. Tvaroh je bezpochyby domácí. Nese si takový zvláštní živočišný odér, který … se možná násobí teplem a který vám nepřipomíná nic z toho, co jste kdy jedli nebo pili, zejména ne mléko, a vy si přesto začnete postupně představovat krávu stojící na hnoji a do toho vám v mysli vytane verš, nebo ho právě slyšíte v rádiu To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě. Ať už se přemůžete jako já, nebo ne a nedojíte, v každém případě se vrátíte k ledničce, abyste tam vrátili kečup. A tam, uvnitř… asi tušíte, přichází finále… tam někde ve zlatém středu, nebo uprostřed na vyvýšeném místě, které podle vás zcela jistě ještě před hodinou zaujímal tvaroh, tak tam teď trůní a směje se vám těsto.

Nedoufám, že tím vyvolám vaše projevy úžasu: jak to, jak je to možné… ale spíš pochopení, protože takové věci se dějí.

Tento fejeton je věnován neviditelnému režisérovi, který možná aby mě vždy znovu překvapil a pobavil nebo navztekal, zůstává skryt za kulisami. On je anonymní, kdežto já jsem vždy ten konkrétní divák a posléze se stávám protagonistou a on zase se stává divákem, anonymním. I když samozřejmě je to subjektivní. Nevím, jak se to s tou reálností a anonymitou jeví z té druhé strany. Ale koneckonců myslím, že to nás nemusí trápit a do té odpovědi, jak se tohle všechno má, do té nám nejspíš nic není.