Viděno očima běžného Brňana, moc toho není. Politici dozajista dokážou vysvětlit, jak jejich smělé plány brzdí různé právní komplikace. Symbolem podobných tahanic je vila Tugendhat, nejhodnotnější brněnská památka. Vypadá to, že týmu primátora Romana Onderky dělá větší starosti, aby vilu nezískali zpět původní vlastníci, než v jakém je stavu. Zašlo to tak daleko, že už se o opravy začíná zajímat organizace UNESCO, která vilu zařadila na seznam světového kulturního dědictví.

Nešťastná památka je navíc místem, které v Brně snad nejlépe dokumentuje pochmurné okamžiky dějin této země. Manželé Tugendhatovi z ní v roce 1938 uprchli před nacisty. O rok později ji zabavilo gestapo. Spojenecká bomba rozbila unikátní okenní skla, po osvobození interiér zdevastovali sovětští vojáci. Pak tam byla taneční škola a rehabilitační zařízení. Rekonstrukce v osmdesátých letech nahradila přeživší vybavení koupelny socialistickým standardem. Po revoluci ve vile Vladimír Mečiar a Václav Klaus rozdělili Československo. Od té doby vila jen chátrá, opravu zbrzdily údajné manipulace s výběrovým řízením. Co také chcete ve městě, kde vládlo pravidlo jednoho a půl procenta?

Bylo by fér po tom všem Tugendhatům vilu vrátit, už si od různých režimů vytrpěla až až. Město má dost jiných starostí se stavbami, které jsou také v poločase rozpadu. Třeba se zimním stadionem. Pravda však je, že slavnostní otvírání spravených objektů politici rádi plánují na dobu krátce před komunálními volbami. No, čeká je v dalších dvou letech hodně práce. Doufejme, že to proto s opravou vily nedopadne jako se slavnou rekonstrukcí náměstí Svobody.