Rychle jsem ale zjistil, že jsem dlouho nenavštívil nejen bratrance, ale podle všeho i hračkářství. Po vstupu do obchodu jsem se totiž místo ve světě nevinných dětských her ocitnul přímo uprostřed ozbrojeného konfliktu.Dýky, meče, kopí, kuše, pistole, samopaly, kulomety, granáty a bazuky. Ať mi ještě někdo někdy vykládá něco o tom, jak jsou dnes děti lehce zranitelné a nemohou se proti dospělým bránit. Až půjdu příště přes dětské hřiště, radši nebudu nikoho moc provokovat.

„E-e-e-e-e,“ vytrhne mě z úvah malá holčička kalašnikovem, který jen svým zvukem musí přivést do hrobu každého rodiče. Chytám se za břicho a dělám, jako že mě nehezky zasáhla. To roztomilé zlatíčko si ale jen narovná helmu Wehrmachtu a opovržlivě si mě změří. „Náboje prodávaj zvlášť,“ řekne a namíří na maminku, která začne couvat směrem k pokladně.

Prohlížím si důkladně dětskou zbrojnici. Jistě, taky jsem si jako malý hrál s pistolkami, ale tady je většina vystavených legrácek natolik realistická, že by snad donutila na chvíli klidně stát i Stevena Seagala. Zdá se mi, že s tím souhlasí i potetovaný muž v maskáčích vedle mě, který si zrovna vzal do ruky jeden z nožů ze zábavné sady Funny Killer, přejel po jeho ostří a teď uznale pokyvuje hlavou.

„Pro synka?“ usměju se na něj. Nenávistně po mně šlehne extremistickým pohledem, ale když vidí, že mám zrovna v ruce Colt Anaconda 44 Magnum, jen tiše zakleje a zmizí mezi regály se slizomety doktora Horribla.

Zrovna si prohlížím sadu Malý odstřelovač, když znovu uslyším tu malou amazonku s kalašnikovem. Zřejmě se dostala do problémů. Její e-e-e-e totiž někdo opětoval o něco naléhavějším ta-ta-ta. Vypadá to na lehký kulomet. Ozve se dětský pláč. „Josífku, nemůžeš přece mířit holčičce do obličeje,“ slyším hlas vyděšeného rodiče. Ta-ta-ta se vzápětí ozve ještě jednou a káravý hlas okamžitě utichne. Bojím se tam podívat.

To už ale z vedlejší uličky zaslechnu zvuk blížícího se tanku, někdo dává nekompromisní pokyny do chraptící dětské vysílačky. Nad hlavou mi proletí dálkově ovládaný vrtulník. Je to Apache AH 64. Zmocní se mě panika.

Rychle seberu jeden z mohutných vikingských štítů ze sady Lucky Warrior a krátkými přískoky se snažím dostat pryč. Zrovna probíhám regálem s Raketomety pro nejmenší, když vtom vrazím do jakéhosi vystrašeného tatínka. „Prosím vás, pane, neviděl jste Davídka?“ zeptá se mě plačtivě. Nechápavě na něj hledím. „Tedy myslím samozřejmě seržanta Davídka,“ dodá omluvně. Rád bych mu pomohl, ale když se mu na čele roztančí červená tečka, nezbývá mi, než se s ním velmi rychle rozloučit. Podaří se mi proběhnout územím nikoho s deskovými hrami pro celou rodinu a konečně se dostávám k východu z prodejny. Střelbu za sebou slyším už jen zdálky, přesto mi neujde že k e-e-e-e a ta-ta-ta se teď přidalo jakési znepokojivé puf-puf.

Míjím pokladnu s apatickou prodavačkou, která jen nevzrušeně zírá před sebe. „Nemáte pocit, že to zašlo nějak moc daleko?“ ptám se jí. Nic neříká. „Víte, myslím všechny ty realistické hračky,“ ukážu rozčileně na regály za sebou. Žádná odpověď, jen na mě civí prázdným pohledem. Pak se skácí přes pult. V zádech má oštěp s nápisem Little Indian.