Hledí mi přímo do očí. Přesto mám dojem, že mě nevidí. Leží na boku, víčka se jí pomalým tempem pohybují nahoru a dolů. Sípe jako raněné zvíře. „První rukavice, poté rukávy a klopy zipu. Všechno má přesný postup,“ vytrhne mě z transu vedoucí sanitářů z Fakultní nemocnice Brno Milan Sojka. Zatřepu hlavou, abych zahnal výjev ženy z nemocničního pokoje. Dekontaminujeme se. Poslední dvě hodiny jsme převáželi pacienty z vyšetření na vyšetření, z budovy na budovu. Byli tři. Starší dáma. Vysportovaný padesátník. Drobná čtyřicátnice. Všichni měli jedno společné: v plicích jim řádil covid.

Ilustrační foto.
Mikulášské návštěvy v ohrožení: skupinky, které určitě vyrazí, mají už plný diář

První pacientka nemluví. Nemá sílu. Pomáháme jí do vozíčku, v němž s prázdným výrazem sedí a svírá kyslíkovou bombu, zatímco jedeme chodbou, po níž pochodují sestry v chemických oblecích. Návleky šustí o podlahu, hlasy se prolínají, těla míjejí. I já a sanitář Patrik máme bílé chemické obleky. Kdyby někdo zasadil dva prezervativy a ty pak vyrostly, vypadaly by asi jako my. „Ze začátku jsme si z toho taky dělali srandu, ale když v tom trávíš šest hodin denně a vaříš se ve vlastní šťávě, rychle tě to přejde,“ říká kolega, který mi dělal společnost většinu mé sobotní dobrovolnické směny u bohunických sanitářů.

Obleky všichni sanitáři nesnáší. Nepustí nic dovnitř ani ven. Čili je v nich sice zima, ale za to se člověk řádně potí.

Nemocný sportovec

Kdyby byla nemocnice tělo, sanitáři jsou nervové signály. Fungují nonstop. Po dvanácti hodinách si akorát předávají směny. Převáží vzorky do laboratoří, pacienty na vyšetření, raněné do traumacentra, mrtvé na patologii nebo do márnice. Přestože jejich práce není na první pohled vidět, systém by bez nich zkolaboval.

Druhý pacient vozík nepotřebuje. Kyslíkovou bombu však ano. Fotbalista, běžec, horal. Přesto stačí dvacet kroků ze sanitky na rentgen, aby byl na pokraji sil. „Pokud by mi někdo řekl, co taková malá potvora dovede, nevěřím mu,“ sípe při čekání na vyšetření.

Dva ze tří. Pacienty je potřeba zavést zpět na pokoje. Oba krátká procházka vysílila a jsou rádi, že si mohou lehnout.

Čeká nás však ještě třetí infikovaná. Bombu nevyžaduje, ale dýchá těžce, přerývavě. Nohy sune jako dítě, které se v ponožkách snaží bruslit po kluzké podlaze. „Nechci oběd!“ proletí vzduchem ze sesterny, když se otevřou dveře výtahu.

„Tak mi ho dejte!“ odpoví hlasu Patrik.

„Zasmála bych, ale covid mi poslední měsíc nařídil bobříka mlčení,“ sklopí hlavu pacientka při cestě z tomografie.

Domek slouží jako ukázka, jak může inteligentní domácnost vypadat a fungovat.
Robot Karel ukáže lidem, jak počítače pomáhají najít lék na Covid. Podívejte se

Hotovo. Vyjdu z dekontaminační místnosti a zadívám se na heliport. Je to kruhová plocha s velkým křížem uprostřed. Před několika hodinami, když mne vedoucí záchranářů prováděl mraveništěm uliček areálu bohunické nemocnice, byl zahalený mlhou, o níž by Karol Polák řekl, že nutí i ptáky chodit pěšky. Z něj do nemocnic proudí nejtěžší případy. To kolem něj s hvízdáním pochoduje postava v černé kápi a kosou v ruce.

Sojka pronese: „Dělám to třicet let. Dělám to pro lidi. Člověka to chytne a nepustí. Ale práce pro každého to není. Součástí života je i smrt, bez této mantry to nejde.“

Dekontaminační místnost necháváme za sebou a míříme na oběd. Je sobota, takže práce není tolik a sanitáři mají čas se najíst. To se ve všední den často nestává.

Zázemí

Patří jim dvě malé místnosti v budově L. Jedna má dva stoly, počítače, potrubní poštu a zdi tapetované papíry s pracovními postupy pro každou maličkost. Od oblékání rukavic po škrábání se v uchu. Druhá místnůstka čítá gauč, malou kuchyňskou linku a skříňky. Na nich visí antistresová souprava – papír s nápisem zde udeřit hlavou.

Sanitáři v kuchyňce odpočívají, když mají chvíli klidu. Je to pětice veselých a sympatických borců. Dennodenně vidí oběti nehod s rozdrcenými kostmi, zkrvavená těla, popálené děti. Pracují automaticky. Nepřipouští si to. „To až doma si člověk uvědomí, že je psychicky vyčerpaný,“ povídá Patrik.

„Jednou za čas sem přijde supervizor, kterému všechno vysypeme. Poslouží jako vrba. Ale psychology jako v Americe nemáme. Zřejmě jsme odolnější,“ doplní Sojka.

Ilustrační foto.
Strážníci zaznamenali čtyřicítku porušování vládních nařízení. Nejčastěji roušky

S náročným povoláním bojují humorem. Zatímco se láduji rizotem, vypráví mi bizarní příhody. Sanitář Petr zažil dobrodruha, který se v nemocnici octl s deodorantem zaraženým v zadnici. „A mluvím o spreji. Žádný kuličkový mrňous,“ zdůrazní.

Sojka měl na nosítkách muže, který si myslel, že je na Slovensku. Každý z nich by mohl vyprávět o dalších nesčetných peripetiích, kde v hlavní roli často figurují opilí spoluobčané.

Všichni se smějí, načež zazvoní telefon. Dispečer jej zvedne. „Coviďák. Exitus,“ oznámí. Skupina se s povzdechem podívá na krabici s chemickými obleky. Petr a Jiří se do nich začnou soukat, načež opět zazvoní telefon. Mám Déjà vu, poněvadž dispečer zopakuje předešlé sdělení.

Exitus

O dvacet minut později se převlékáme a jedeme pro nebožtíka. Sanitka je stará. Má už leccos za sebou a zdá se, že by ráda do důchodu. Sanitáři by si určitě zasloužili nové stroje. Od nedávna sice používají vozy záchranářů, na ně je ale potřeba řidičský průkaz skupiny C. Ne všichni jej vlastní a autoškoly jsou kvůli pandemii zavřené.

Tentokrát jsme tři. Tělo je připravené u výtahu zabalené v bílém igelitovém pytli. Chytneme jej a přemístíme na nosítka. „Dnes už je to snad pátý existus,“ zamručí v sanitce Patrik, přičemž odbočuje na oddělení patologie.

Miloš Pospíšil z Rokytna vyhrál boj s koronavirovou infekcí.
Sedmdesátník z Vysočiny o boji s Covid: Nejhorší byl kyslík do nosu pod tlakem

Kdyby mi někdo řekl, ať si představím oddělení patologie, v mysli by mi vyvstala dlouhá, spoře osvětlená, prázdná chodba s kluzkou, zelenou podlahou, všudypřítomnou ozvěnou, těžkými stěnu lemujícími dveřmi a stříbrnými trubkami pokrývajícími strop. A přesně tak také sklepní prostor bohunické nemocnice vypadá.

S tělem dojedeme k místnosti s boxy, do nichž se zesnulí ukládají. Sanitář Dušan jej otevře a vytáhne pitevní stůl. Přendáme na něj tělo, načež Patrik box zavře na cedulku napíše, kdo uvnitř leží. Opět se musíme dekontaminovat.

Tři sta litrů vína

V ten den převážíme ještě jednoho pacienta. Necovidového. Zatímco sanitář Jiří shání sestru, která by si muže převzala, ptám se, co dělá v nemocnici. Vypadá totiž úplně zdravě, na nohou montérky, jako by jej někdo vyrušil při natírání. „Játra. Moc chlastám,“ zatrylkuje zvesela. „Drahá má vinohrad. Tři sta litrů vína ročně. Každej den okoštuju tak dva, dva a půl litru. To zanechá stopu. Musím to omezit,“ dodává, načež z chodby vykoukne sestra a pijana si převezme.

Ředitel Nemocnice Vyškov Zdeněk Horák.
Solidarita a nezištná pomoc dárců se zvýšila, říká ředitel vyškovské nemocnice

Můj poslední úkon. Jsou čtyři hodiny odpoledne a šichta se sanitáři mi končí. Pětici však čekají ještě další dvě hodiny. Převléknu se, na památku udělám fotku a poděkuji za zkušenost, jíž mě ochotně provedli.

Ještě než se stihnu se všemi rozloučit, zazvoní telefon. Dispečer ho zvedne, něco si zapíše na papír a položí sluchátko. „Exitus,“ pronese.