Vzorky odebrané ze dna pod severním pólem prý ukazují, že tato oblast je prostřednictvím Lomonosovova hřbetu spojena se Sibiří. Geologické argumenty předložené OSN mají posloužit hladu energetických koncernů po dalších ziscích v situaci, kdy experti odhadují, že pevninské zásoby ruské ropy budou zhruba za pět let z poloviny vyčerpány. Ostatní země vlastnící území na okraji arktického regionu – Dánsko, Kanada, Norsko a USA – si jistě pospíší, aby nepropásly dělení kořisti, které má oficiálně skončit nejpozději v květnu roku 2009.

Arktida získala zásadní význam již během studené války. Právě zde se plánovala klíčová střetnutí znepřátelených ponorkových flotil, měly tudy létat strategické bombardéry a největší část mezikontinentálních raket se měla pohybovat po polárních trajektoriích.

Současné události dodávají tomuto regionu význam, který dosud neměl. Pokud se promění ve světovou zásobárnu strategických surovin, lze tu očekávat další zvyšování vojenské přítomnosti. Ve stínu rozbíhajícího se soupeření mocností ovšem zůstává skutečnost, že tání ledu, které slibuje zisky energetikům, bude mít brzy za následek rozsáhlé vysídlování nízko položených přímořských oblastí, především v ostrovních státech Pacifiku, ale také v Bangladéši nebo na Floridě. Není tedy mnoho důvodů k jásotu.

Rusko si jako první nárokuje zisky z globálního oteplování a v oblasti kořistění z počínající globální krize má skutečně „obdivuhodný“ apetit. Již před lety dalo najevo očekávání, že po roztátí věčně zmrzlé půdy na Sibiři bude moci zvýšit výnosy v zemědělství.

Dnešní hon na zbytek světových zásob fosilních paliv je jen dalším kamínkem v mozaice ruských mocenských ambicí formulovaných v souladu s geopolitickými koncepcemi devatenáctého století, v nichž výrazy jako „životní prostředí“ pochopitelně vůbec nefigurují.

V Evropě ovšem převládá jiný pohled na věc. Nepříznivé důsledky klimatických změn se tu nezametají pod koberec, ale tvoří součást úvah o bezpečnosti Evropské unie. Jejich výsledkem je úsilí co nejvíce omezit lidský vliv na klimatické změny, o nichž je nyní již známo, že i v tom nejlepším případě budou mít velmi vážné následky.

Malou výjimku představuje pouze český prezident, který se tak zdá být jedním z nejlepších evropských spojenců ruského energetického imperialismu. Během návštěvy hlavy státu v OSN, opět zaměřené proti „ekologismu“, bychom tedy měli mít na paměti, že jednou z mála zemí, které si od globálního oteplování slibují zisky, je právě bývalý Velký bratr z východu.

Autor je filozof a ekolog