JAROSLAV ŠTĚPANÍK

Ve městě, kde část obyvatel hovořila německy a část česky, bylo třeba se dorozumět. Češi, přicházející za prací z venkova, překonávali jazykovou bariéru vkládáním německých slůvek a rčení do mateřštiny. Vznikaly novotvary, zkomoleniny i sentence typu: hauzmajstrová klepe tépich na ganku.Rozevřel jsem německo­český slovník a dal jsem se do hledání kandidátů majících na svědomí vznik šaliny. Adjektivum schal, jak jsem zjistil, znamená zvětralý, jalový, nechutný, fádní. Tak to ne. Když vyjely z Kényku plecháče, tak lezly lidem augle z kisny.

Tramvaje Královopolské strojírny z počátku padesátých let minulého století byly cosi! Poslední dvounápravové s velmi moderní koncepcí, asi první u nás s dálkovým uzavíráním dveří. Skončila s nimi navždy éra krásného a nebezpečného naskakování a vyskakování za jízdy i lidských hroznů visících z plošin vozů jízdou z haklu na prygl. (Každé borec kóme, že hlášky v šalině só festmakačka na bednu, a luftováním s Čedokem se tak neproluftuješ.)

Dalším blízkým slovem byl der Schälhengst, to jest chovný, přípustný hřebec čili pušťák. Toho jsem hned opustil, i když člověk neví, při nočních jízdách se může dít všelicos. Der Schalk – čtverák, šibal by se mohl vázat k situacím, kdy to má jet a nejede to. Snad vůbec nejbližší šalině mi připadlo sloveso schallen – zníti, hlaholiti. To byl ten krásný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud a do ulic vyjely první nablýskané vozy městských elektrických drah. Zvuk svátečně nazdobených elektrik shromážděným zástupům v uších krásně zněl a hlaholil, v pouhém podkresu bylo slyšet zvony kostelů, vše jásalo, jako by šalinó dorazil sám císař pán.

Bylo to jinak, totiž tak: lid si elektrische Linie zkrátil na šalinu. Nejspíš hned v roce 1900, kdy Gesselschaft der Brünner elektrischen Strassenbahnen vypustila šaliny na trať. Brno je od té doby jediným městem na světě, kde mají šaliny a šalinkarty.

Ještě před převratem roku 1989 dorazí Brňák do Prahy, na Příkopech ve výloze vidí nálepky eurocards, visacards etc. Vejde do krámu.
„Máte eurokartu?“ ptá se pěkná plavovláska.
„Mám šalinkartu.“

Slečna na okamžik znejistí, když na ni ale zákazník vytasí svou kartu, opovržlivě ohrne ret. „Tak to frčí v Práglu, samá skrčka,“ meldoval borec ve štatlu v sejšn u kryglu. Šalinkartu nekómó, sifónu říkajó sodofka, sodofkoflašku ale kámo nezmerčíš ani za tvrdý lupeny.

„Brněnské hantec“ se dnes drží a rozvíjí především díky skupině fandů a pěstitelů. V podstatě je ale již něčím jiným než ten, který se vytvářel v dobách vzniku slova šalina. Tehdy byl nutností z potřeby dorozumění, dnes je spíš jakýmsi skupinově pěstěným městským jazykovým „folklórem“. V dnešním Brně se také jen výjimečně setkáme s dříve rozšířeným „voni to vijó, chcó, musijó, majó“. Větší výdrž má příslovečný echt brněnský přízvuk. Jinak se tu ale dnes hovoří možná spisovněji než na mnoha jiných místech. To zvláštní a pěkné slovo šalina však přetrvalo čas i dobové inovace hantecu typu sputnik, brus, šmirgl a žije dál.

Autor je publicista