Jsem totiž nejenom produktem českého školství, ale rovněž jsem v tomto rezortu zainteresovaný jako zaměstnanec. Nejspíš bych i já měl cítit odpovědnost za „produkty českého školství“.Procházím se brněnskými ulicemi a pozoruji na billboardech hlavy politiků – typických produktů českého školství. Ajajaj, polévá mne studený pot, to jsme ale opravdu pěkně zvrtali – přebírám odpovědnost za předchozí generace učitelů. To je průšvih!

Prohlížím si rozesmátou tvář jednoho takového produktu na obrovské fotografii. Ten smích je výmluvný. Připomíná mi to postřeh z knihy Milana Kundery, ve kterém se jedna jeho postava zabývá příčinami krásy strnulých tváří antických a renesančních soch, která je dána do kontrastu nevkusu vyceněných zubů politiků na fotografiích druhé poloviny dvacátého století.

Pointa postřehu byla, že strnulá tvář je krásná, protože je v ní patrna přítomnost myšlení. Na proti tomu ve smíchu člověk nemyslí, což je stav mysli, který se velmi cenil právě ve století dvacátém. Těžko říci, jestli to platí i pro století dvacáté první.

Možná že smát se jako debil už vůbec není tak důležité jako dřív a tváře na fotografiích tak činí jen z nepružné setrvačnosti či z nějakých ještě truchlivějších příčin.

Poselství smíchu na fotografiích nicméně jasně čitelné – zalíbit se voličům. Ironií je, že strategie politické propagandy je neustále vedena imperativem „zalíbit se lidem víc než ostatní“. Jako by bylo možné se voličům ještě nějak zalíbit.

V této zemi se skutečně málokdo postaví za svého oblíbeného politika či političku, aby hájil jeho či její čest, či vešel ve jménu oblíbené politické strany do konfrontace. PR agentury by měly vycházet ze zcela odlišného vzorce.

Tedy, že lidé většinou nemají rádi vůbec žádného politika. Volba pak padne na toho, kdo je o něco méně nepřijatelný než ten druhý.
Hledím na plakáty, které mají stimulovat voliče k volbě, ale místo toho ve mně vzbuzují hněv.

Myslím na škrty v rozpočtu, které mají snížit platy státním zaměstnancům. Myslím na strašlivé státní zadlužení, které je příčinou těchto škrtů. Zadlužení, jehož důvodem není ani tak globální ekonomická krize, která má škrty legitimovat, ale zfušovaná práce typických produktů českého školství!

Měli by si tedy současní pedagogičtí pracovníci školství sypat popel na hlavu?

Na obhajobu současné školy musím alibisticky připomenout, že aktuální politické špičky ve skutečnosti nejsou (až na výjimky) typickými produkty českého školství, ale ve většině případů školství československého – předrevolučního.

Nicméně, co můžete dnes očekávat od produktů rezortu, kterému tak zoufale chybí peníze? Řekl bych, že jedním z mnoha možných, strašlivých důsledků by mohlo být, že nás tváře obdobných produktů budou na billboardech strašit ještě za dvacet let!

ZDENĚK HROMÁDKA (autor je publicista)