Svými rozhodnutími od kancelářského stolu však netrestá lidi jen pokutami, ale devastuje také smysl pro logiku a základní spravedlnost. Což je mnohdy ještě bolestnější než finanční újma.

Alena Sýkorová podle ní lže, když tvrdí, že ji její bývalý muž zbil. Nejenže se neobtěžovala s ní o tom pohovořit, ale nevzala v potaz ani lékařskou zprávu. Kryštofová navíc nehodlá svá rozhodnutí vysvětlovat. Zodpovídá se podle všeho něčemu metafyzickému a ne lidem, kteří přispívají na její plat ze svých peněz. Včetně nešťastné Sýkorové.

Při boji o dítě se protistrany často uchylují ke zbraním nejtěžšího kalibru. Co se přesně stalo při incidentu, ví nakonec jen Sýkorová a její exmanžel. Ovšem přístup komise je v tomto případě tak skandálně ledabylý, že je to vlastně nakonec jedno.

Každý si musí položit otázku, jestli chce, aby nad ním měli moc takoví lidé. V malé epizodce, při které netekla krev, šlo jen o pár stovek a nařčení ze lhaní. Každý se ale s něčím podobným může setkat. Jak jednoduše úředníci verdikty vynáší, tak složitě se proti nim dá bránit.

Sedět v čele přestupkové komise je zaměstnání jistě velmi stresující, ve kterém člověka potká jen málo pěkného. Pokud už na to Kryštofová nemá sílu, měla by si hledat jinou práci. A tato úřednice tuto hranici v případě Sýkorová zdaleka překročila. Její přístup patří na stránky Kafkových románů. Ne do našich životů.