KAMILA HRDLIČKOVÁ

Prázdniny už skutečně klepou na pootevřené dveře. A i když už pro mě nějakou tu chvíli neznamenají dva měsíce tolik očekávaného volna, přesto přináší vzpomínky, které vykouzlí na tváři zasněný úsměv a navodí v duši pohodu.

Prázdniny pro mě od malička znamenaly především odjezd tábor. Tehdy ještě pionýrský, ale bez jakéhokoli producírování v předepsaných košilích a šátcích. Bez hesel a viditelného politizování. Tábor to byl pro děti, a o dětech především. A byl báječný.

Jezdila jsem pravidelně každý rok. Později už jako instruktorka. A táborové dění se mi nikdy neomrzelo, pokaždé jsem se těšila a nebyla nijak zklamaná. Ráda vzpomínám i teď a hledám to kouzlo, které v sobě tehdejší doba léta měla.

Byla za tím určitě i shoda příznivých okolností, štěstí na lidi, kteří se na přípravě a organizaci veškerého dění podíleli, a pak bezva parta, která se utvářela s každým dalším rokem a ten další rok se také na tři týdny do přírody vracela. V kontaktu jsme přitom zůstávali i v roce školním a v dopisech se vraceli k prožitému a plánovali to příští.

Moc ráda se vracím do míst, kde tábor v době mého dětství byl a už jen podle stále známé vůně a zvuků se tam, kamsi do minula, znovu vracím. A opět běžím trávou plnou ranní rosy na rozcvičku a šidím každodenní cvičení, co to jen jde. Co by nejmenší nadšeně stavím v lese do mechu a jehličí domky pro trpaslíky, pěkně hned u kmene stromu. V tom úžasném stejném lese hledám zakopaný poklad a v noci se pak bojím na stezce odvahy.

S ostatními pak brázdím řeku na loďkách a v téže řece hraji hru na zlatokopy. Také pečlivě vymýšlím masku na karneval, sedím u táboráku a zpívám všechny ty notoricky známé písně. Večer se scházím tajně s kamarádkami a šeptem probíráme nejlepší místní kluky.

V soutěži o táborového slavíka zapomenu kvůli trémě slova písně a pohotoví vedoucí přiskakují za mnou a vše se mnou dozpívají. Chodíme na výlety do dalekých vesniček. Hrajeme lakros, volejbal, fotbal. Jednu noc všichni trávíme v lomu, kde spíme pod širákem, pečeme kuřata na ohni a s pohledem upřeným na temné nebe plné hvězd sníme o první nádherné puse.

A když prší, malujeme v hlavní budově kulisy do pohádkového lesa pro menší děti. Učíme se vázat uzly, řešíme hlavolamy a samozřejmě, my děvčata, probíráme kluky. Držíme v noci hlídky a bojíme se. Ale tak nějak hezky. A i když se nám nelíbí úplně všechno, přece jen nás program vždycky dokáže strhnout.

Když teď stojím na místě tehdejšího tábora, je mi líto, že už se tam nic z toho dřívějšího nekoná. Vše je zpustlé, opuštěné, zanedbané. Hlavní budova a pár chatek sice zůstaly jako možnost jakési rekreace, ale duch místa už je pryč. Dokonce i ten nádherný les z jedné strany zmizel a nahradily ho honosné chaty.

Nemohu se zbavit pocitu, že jsou dnešní děti o hodně ochuzené. Že tábory současné jsou jen zřídka kdy o dětech a pro děti. A tak jestli se ještě nějaký takový dá někde najít, je třeba si ho řádně hýčkat. Už jen pro ty vzpomínky.

Autorka je publicistka