Zvyk je železná košile

MAREK VESELÝ

Brennerovo tělo už odvezli na soudní, ale maraton vyšetřování teprv začínal. Tichou práci tu a tam přerušil blesk, cvaknutí fotoaparátu nebo vzlyk sekretářky Šmausové. Žmoulala již notně mokrý kapesník, do kterého si střídavě utírala oči a smrkala.„Já vím, že není zrovna vhodná chvíle,“ začal opatrně Lumčík. „Ale mohla byste mi říci, co se tu stalo?“ „Pan ředitel přišel ráno do práce jako vždycky v osm hodin. Zastavil se u mě, aby si vzal vzkazy a poštu. Tu si otevíral a třídil vždycky sám. Zavřel se u sebe a já byla zvyklá mu v půl deváté nosit kávu. Jenže když jsem dneska v půl deváté přišla, tak …“ hlas paní Šmausové se zlomil.

„Tak jste ho našla zastřeleného, viďte?“ dokončil za ni větu Lumčík. Paní Šmausová jen pokývala hlavou na znamení souhlasu a opět začala štkát do svého kapesníku. „A to jste neslyšela žádný výstřel?“ podivil se kapitán. „Ne-eeee,“ nabral sekretářčin pláč opět na intenzitě.

Lumčík si prohlížel ředitelovu kancelář. Jednoduše a prakticky zařízená místnost, která nejen vystihovala vedoucí úlohu pana Brennera, ale také splňovala všechny podmínky pro výkon této činnosti. Ať už to byl dlouhý stůl, u kterého se zřejmě konaly porady, nebo třeba elegantně zařízený koutek s pohodlnými křesly a konferenčním stolkem patrně pro důležitější návštěvy, či velký pracovní stůl a na něm telefon umístěný vpravo, klávesnice a zcela plochý monitor vlevo. Uprostřed pracovní desky byla podložka a na ní několik dopisů. Dopisy byly promíchány s obálkami s ustřiženými stranami. Bylo evidentní, že po příchodu do práce ještě ředitel Brenner „úřadoval“, než ho zastihla vrahova kulka. Na stole se v pracovním „nepořádku“ povalovalo pero, tužka, zvýrazňovač a perořízek. Kancelář měla dvoje dveře – jedny vedly k sekretářce a vstupovaly jimi veškeré návštěvy, a druhé, kterými zřejmě vstoupil pachatel poté, co vyšel po zadním schodišti, které ústilo do dvora podniku. „Můžeme se vrátit k tomu, jak to, že jste neslyšela výstřel?“ pokračoval Lumčík, když viděl, že vzlyky sekretářky ustaly. „Já jsem šla vařit kávu do kuchyňky, která je na chodbě. Trochu jsem se tam zdržela s Jiřinkou od náměstka Laciny,“ dodala jakoby na omluvu ředitelova sekretářka.

Když si kapitán utřídil všechno vyslechnuté a viděné, tak se do podniku vrátil, slušně zaklepal na dveře sekretářky a vstoupil dovnitř. „Tady vám nesu, paní Šmausová, řešení našeho případu,“ povídá kapitán Lumčík a mává zalepenou obálkou. „Doufám, že jste jako správná ženská zvědavá?“

Sekretářka si tedy vzala nabízenou obálku, na straně ji nůžkami ustřihla a vyndala z ní bílý složený papír. Po jeho rozložení zůstala civět na text psaný strojem: Zvyk je železná košile, paní Šmausová. Zatýkám vás pro vraždu ředitele Brennera. Kapitán Josef Lumčík.