Našel Hedviku a vstoupil do dějin archeologie

Každý archeolog by si měl na mapě České republiky udělat výrazné červené kolo kolem Znojemska. Zatímco včera tam objevili dvacet hrobů velkomoravského pohřebiště, minulý týden u Mašovic vytáhl ze země archeolog Zdeněk Čižmář torzo sedm tisíc let staré sochy. Podle odborníků jde o jeden z nejdůležitějších archeologických nálezů.

Zdeněk Čižmář měl být přitom původně učitelem. V jeho rodině je to dědičné. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel a podal si přihlášku na katedru archeologie brněnské filozofické fakulty. Unikátním nálezem se mladý archeolog zapíše do dějin. „Všechno je relativní. Zůstávám při zemi,“ říká Čižmář.

ROZHOVOR

Jaké to bylo, když jste vytáhl první část Hedviky?
Šlo to rychle. Našli jsme uprostřed jámy spodní část nohy bez chodidla. Navíc výčnělek, který naznačuje patu, je trochu poškozený. A tak jsem si to nedával do správného kontextu. Bylo to velké a působilo to jako nožka z mísy na nožce, což je typický tvar pro kulturu s moravskou malovanou keramikou. A tak jsem si řekl, že se uvidí, a dal to bokem. Teprve při začišťování stěn se objevilo více velkých úlomků. Cosi jako trubkovité útvary, u nichž jsem zpočátku nevěděl, o co jde. Až když jsme nález vypreparovali a očistili, pochopil jsem, že se jedná o enormně velký a mimořádně vzácný fragment pravěké venuše. Tak říkáme všem ženským postavám.

Jak jste poznal, že to jsou nohy venuše?
Každá archeologická kultura má typické tvary a znaky. Když bych našel jenom hlavičku nějaké plastiky, poznám to taky. Dokázal bych si představit i zbytek sošky.

Jak jste ten objev prožíval?
Byli jsme nadšení. Mnoho povyku, všichni se seběhli.

Jak dlouho trvalo od chvíle, kdy jste poprvé hrábl do země, do okamžiku, kdy jste věděl, že ji máte?
Asi půl hodiny. Potom jsme čekali, kde co ještě bude. Mezitím jsem se musel odjet podívat na další výzkum.

To jste tam Hedviku klidně nechal a odjel?
Musel jsem. Povinnosti jsou povinnosti. Nařídil jsem kopat jinde a pak jsem se vrátil a dokončili dílo s kolegy. Našli jsme dva nebo tři kousky hýždí a chodidlo. Na něm bylo vidět, že je to propracovaný kousek.

Napadlo vás hned, že ji pojmenujete Hedvika?
To je podle jména v kalendáři. Ten den, kdy jsme sošku našli, bylo Hedviky.

Co kdyby měl svátek zrovna František?
Byla by to Františka.

Co vám řekli vaši šéfové? Dostal jste za takový nález nějakou odměnu?
Ne ne, to je povinnost a profesionální samozřejmost. Volali mi kolegové, gratulovali mi, protože něco takového se zase tak často neobjeví.

Srovnejte Hedviku s Věstonickou venuší. Dá se to vůbec?
Ta byla paleolitická, podstatně starší, přibližně datovaná kolem čtyřiadvaceti tisíc let před naším letopočtem. Hedviku bych spíš srovnával s poměrně světoznámou a unikátní Hlubokomašůveckou venuší, která byla nalezena v meziválečném období, deset kilometrů na sever od Znojma. Objevil ji učitel a amatérský archeolog František Vildomec. Vystihl tehdy význam prvních zlomků v tom kvantu nálezů a vypsal dělníkům prémii pět korun za každý nalezený kousek. To bylo tehdy dost peněz. A podařilo se jim to. Z pětadevadesáti procent je Hlubokomašůvecká venuše kompletní.

Věstonická venuše je ale unikátní v tom, že ji vyrobili z pálené hlíny v době, kdy ještě takové věci lidé nedělali. Je tedy vzácnější než Hedvika?
To je pravda. Ale stále srovnáváme nesrovnatelné. Lidé z období Věstonické venuše žili v úplně jiné situaci. Skoro dvacet tisíc let před tím, než Hedvika vznikla. Nejde to porovnat. Všechny tři plastiky ztvárňují ženy, pokračovatelky rodu. Žena je neustále uctívána.

Mužské symboly v archeologii neexistují?
Ale ano. Ojediněle se mužská soška objeví. Existovaly v mladší době kamenné a ze starší doby kamenné je známá například mužská soška nebo loutka z mamutoviny z Francouzské ulice v Brně. Ale de〜větadevadesát procent ztvárnění člověka je věnováno ženě.

Vypadá to, že Znojemsko je na venuše bohaté.
Znojemsko je jednou z hlavních oblastí kultury s moravskou malovanou keramikou na Moravě vůbec. Rozšířila se sem čtyři tisíce osm set let před naším letopočtem z Maďarska a jihozápadního Slovenska přes Rakousko.

To máte štěstí, že jste ve Znojmě?
Uživil bych se i jinde. Přišel jsem z Prostějovska, kde mají kolegové mimořádné úspěchy, a také s nálezy z období mladší nebo pozdní doby kamenné. Všude je něco. Záleží na štěstí.

Jak dlouho žijete ve Znojmě?
Osmý rok.

Prý jste se úspěšně zařadil mezi místní vinaře…
Mám mezi nimi spoustu kamarádů. Když je čas, pomáhám jim ve sklepě. Je to relaxace. Podařilo se nám obnovit starobylou vinařskou tradici spojenou se zvířecím polobohem, takzvanou Hroznovou kozou. Už čtvrtým rokem děláme krojované průvody, s hotařskou koledou obcházíme sklepy a vinšujeme vinařům. Taky zavíráme horu, jako na Slovácku. Má to co do činění s archeologií. A folklor je můj druhý koníček.

Tak jste to spojil. S Hedvikou se ale zcela určitě zapíšete do historie archeologie?
To asi nepopřu. Protože za sto dvacet let zkoumání kultury s moravskou malovanou keramikou nic podobného nikdo nenašel.

Podle vašich kolegů máte štěstí. Přijdete, hrábnete a najdete.
To říká víc lidí. Zřejmě je to nějaká archeologická intuice. Někteří kamarádi si mě dobírají, že prý mám objevů na několik archeologických životů. Ale tak to není. Jiní kolegové mají taky unikátní nálezy, jen se o nich tolik neví a nepíše v novinách.

Jak dlouho jste archeologem?
Kdybych počítal i amatérské začátky, kdy jsem začínal chodit po polích, tak asi dvacet let.

Za tu dobu jste našel něco významnějšího, než je Hedvika?
Těžko porovnávat třeba středověké výzkumy s výzkumy neolitických areálů z mladší doby kamenné. Výzkumy v Mašovicích a Hlubokých Mašůvkách na Znojemsku jsou asi nejvýznamnější.

Jaký má torzo sošky, kterou jste našli, vlastně význam ve zkoumání dávné kultury?
Mimořádný. Posouvá to naše poznání celé hmotné kultury. Do dnešní doby byl znám jen částečně dutý fragment z nedalekých Křepic. Do této chvíle jsme také nevěděli, že tehdejší lidé byli schopni vyrobit předmět veliký jako batole. To už je šedesáticentimetrová socha, ne plastika z kousku hlíny. Člověk, který ji vyráběl, užil moderní postupy při jejím ztvárněním.

Jak Hedviku vyráběl?
Stejně, jako tehdejší keramické nádoby. Po částech, z válečků hlíny, které byly na sebe napojovány. Tak vznikly nohy, pravděpodobně levá a pravá, ty potom byly přes klín a zadní část hýždí napojovány do sebe. Na to přišlo duté tělo, ruce a potom krk s hlavou. Byly to segmenty, které postupně napojili, zahladili a dál zdobili plastickou a malovanou výzdobou.

K čemu mohla Hedvika vlastně sloužit?
Všechny venuše symbolizovaly pro člověka-zemědělce to nejdůležitější: ženu, matku, rozmnožitelku rodu. Určitě ji mohli používat při rituálech.

Jak vypadala celá?
Formy venuší z kultury s moravskou malovanou keramikou jsou stejné. Hlavy byly kulaté, někdy připomínaly helmy středověkých rytířů. Někdy byly malované, někdy s plastickými ozdobami.

Bude výzkum v Mašovicích pokračovat dál?
Na výzkumu pracujeme sedm let, kdy jsme tu lokalitu objevili. A postupný záchranný výzkum pojede dál.

Najdete zbývající část Hedviky?
Místo je prozkoumané, žádná další část tam nebyla. Ale naděje umírá poslední. Může se stát, že najdeme zbytek nebo alespoň fragmenty, ale může to být i tak, že se horní část zatoulala tak daleko, do takových míst, kde se zkoumat nebude. Mohla být rozšlapána, zničena erozí a nenajdeme ji. Potom už přijde jen naše volná rekonstrukce z ruky. Schématicky domodelujeme, jak by to asi vypadalo, kdybychom ji našli celou.

Neštve vás to? Možná jste jen kousek od zbývající části.
Ne. Doufáme, protože tam ještě budeme kopat. Ale jsme vděčni za to, co jsme našli. Může se stát, že takový nález odstartuje sérii dalších nálezů obdobného ražení.

Jakou má soška hodnotu?
Vědecká hodnota je velká, o finanční se bavit nemůžeme. Velmi těžko se hodnotí torzo jedné plastiky. Kolik by stálo? Milion nebo deset? To si netroufám říct.

Kde Hedvika zůstane?
Necháme si ji zatím tady, schováme ji do trezoru. V budoucnu celý mašovický fond bude tvořit podstatnou část archeologické sbírky Jihomoravského muzea ve Znojmě.

Je něco, co byste ještě chtěl objevit?
Kdybych našel pohřebiště, bylo by bylo skvělé.