Padesát let bojuje za odsun hlavního nádraží z centra Brna. Tedy za myšlenku, kterou zdědil od svého učitele a spolupracovníka, zakladatele brněnského funkcionalismu Bohuslava Fuchse. Ve svých jedenaosmdesáti letech zasedá architekt Josef Němec ve stavební komisi radnice Brno­ - střed a podílí se na budoucí podobě Brna. „Novostavby na Starém Brně jsou převlečené paneláky,“ říká architekt, který se v osmdesátých letech podílel na rekonstrukcích vily Tugendhat i vily Stiassni a určil, kde bude stát hotel International.

Brněnský památkový ústav tento týden zpřístupnil vilu Stiassni v Pisárkách. V sedmdesátých letech minulého století, kdy jste byl ředitelem brněnské pobočky Státního ústavu pro rekonstrukce památkových objektů, vás pověřili, abyste tehdejší sídlo židovských průmyslníků předělali pro reprezentativní ubytování. Jak jste přestavbu vily prožíval?
V ateliéru architekta Kamila Fuchse, syna Bohumila Fuchse, jsem byl jedním z iniciátorů toho, aby se moderní architektura začala chránit. První vlaštovkou byla zotavovna Morava ve Vysokých Tatrách, druhou vila Tugendhat a třetí vila Stiassni. Když jsme vilu Stiassni poznali, zjistili jsme, že je to vlastně malý penzion a že není nutné ji přestavovat. Jen jsme z Presslovy ulice nechali posta〜vit jednopatrový domek, byt správce a vedle velký skleník.

Nebylo vám líto, že musíte přestavět památku vlastně na ubytovnu, byť prominentních hostů?
Měla to být vládní vila pro reprezentační návštěvy. Brno mělo mít možnost kromě hotelu International ubytovat význačné hosty. Takové bylo zadání. A to jsme dodrželi, rozhodně jsme z toho neudělali hotel, ale malý penzion. „Hotel“ z toho udělaly po revoluci až Veletrhy.

Ve vile žili jen tři lidé, průmyslník Alfred Stiassni, jeho žena Hermine
a jejich dcera Susane. Kolik lidí tam mohlo přenocovat po přestavbě?
Původně ve vile opravdu žili jen tři lidé, ale také jejich četní hosté a obsluha. Ze tří apartmánů jsme udělali opět tři celky složené z ložnice, koupelny a šatny. Vlastně jsme je jen dovybavili.

Co si myslíte o tom, že památkáři vilu chtějí uvést do toho nejpůvodnějšího stavu, do roku 1929, kdy ji Ernst Wiesner postavil?
Jistě se dá původnímu stavu přiblížit. Ale technické záležitosti, elektroinstalace nebo topení, to jsou věci, které se časem musely vyměnit. Topení je jen dočasným zařízením. Když začne radiátor téct, je logické nahradit jej jiným. Navíc nikdo dnes ten nejpůvodnější stav nedokáže určit. I když existují fotografie, jsou zcela nedostatečné, aby se mohlo říct – tak takhle by se to mělo udělat, jako je tomu třeba v případě vily Tugendhat, kde byly k dispozici původní výkresy.

Která z vil takzvaného „brněnského triumvirátu“, tedy vily Tugendhat, Stiassni a Jurkovičovy vily v Žabovřeskách, je vám nejbližší?
Jurkovičova vila má ze všech tří domů jednu přednost, a tou je jednota exteriéru a interiéru. A to mně osobně ladí. Jsem pro to, aby se tyto věci posuzovaly komplexně. I když třeba móda šlechticů v devatenáctém století byla zařizovat si japonské nebo čínské pavilony a místnosti v barokním zámku. To jsou sběratelské vášně, které můžeme respektovat. Je však hodnotnější, když jednota existuje a třeba funkcionalismus je vidět, cítit a je využívaný i v interiéru. Nevypadá logicky, když u nějakého funkcionalistického prvku, jako je velké okno, najednou vidím vyřezávané dřevěné schodiště.

Zásah ústavu pro rekonstrukci památek v osmdesátých letech do objektů, jako jsou vily Stiassni a Tugendhat, architekti nebo kunst〜historici často kritizovali. Podle vás oprávněně?
Ředitel brněnských památkářů Petr Kroupa se vyjádřil pejorativně o tom, že jsme tam při rekonstrukci dali bakelitové kohoutky. Já mu odpovídám, že jsme tam nechali kohoutky mosazné, a pokud tam jsou bakelitové, ty mosazné někdo ukradl a nahradil bakelitovými. Rekonstrukce obou vil vedl Kamil Fuchs, a to byl odborník na slovo vzatý. Já bych chtěl naopak práci tehdejších krajských památkářů vyzdvihnout, protože i díky nim byla rekonstrukce kvalitní a není tam potřeba nic moc předělávat. Jen oprášit nebo vyměnit interiéry.

A co v případě vily Tugendhat? Dnes jako by se zdálo, že vše vytvořené za éry komunismu bylo špatné.
I zde byl záměr vytvořit reprezentační sídlo a ubytování, které by ale spravovalo město Brno. U vily Stiassni to byl kraj. Jestli mezi politiky byly dohody, že každý bude mít své, to nevím. U vily Tugendhat šlo o záchranu podstaty. Uvnitř byly zazděné části a v rámci tehdejších možností jsme vilu museli očistit od zásahů těsně po druhé světové válce. V ubytovací části chtělo město ubytovat čestné hosty. Hodlalo je poctít tím, že by spali přímo ve vile Tugendhat.

Jaké jste měli při opravách podmínky?
Nedá se říct, že bychom měli na růžích ustláno. Neměli jsme dostatek peněz, šlo jen o záchrannou etapu. Já jsem usiloval o to, aby se vila Tugendhat uvolnila od léčebného tělocviku, aby se zařadila do rekonstrukčního programu tehdejšího Národního výboru města Brna a aby nezůstala opuštěná. Mám zkušenosti na všech památkách, že jakmile opustíte objekt, je za pár let zničený.

Jak se díváte na současný spor mezi architekty o to, kdo by měl vytvořit projekt na rekonstrukci vily?
Role, kterou budou architekti v rekonstrukcích hrát, neodpovídá tomu, jak je ten spor velký a hluboký. Spíš než o projektování půjde o obnovu. Je to práce restaurátorů i řemeslníků. Architekt se nemůže projevit tím, že by si tam namaloval zeď na růžovo, jak se mu to líbí. Architekt je jen organizátorem původního záměru. Oddalování rekonstrukce se ale projeví i na ceně oprav. Rok od roku ceny ve stavebnictví rostou.

Které tři stavby v Brně vás takříkajíc „zvedají ze židle“?
Anenské terasy, vizáž náměstí Svobody z hlediska novostaveb, jako je Omega, která ve mně vzbuzuje pocit dočasnosti. Velice brzy se začne projevovat problém s novostavbami v historickém jádru pod Petrovem na Starém Brně, které developeři znázorňují i na billboardech. Sice nejdou do výšky jako Anenské terasy, ale do velké nečleněné hmotnosti. Vypadají proto jako převlečené paneláky. Pohled z Petrova na Staré Brno nebude hezký a při opačném pohledu bude Petrov vykukovat nahoře jen jako věžička, kompoziční doplněk.

Jak by měly novostavby podle vás vypadat?
Novostavba v historickém prostředí se musí řešit v proporčních a estetických hodnotách. Aby bylo možné říct, že řadíme novou hodnotu ke starým hodnotám. Může dojít ke kontrastu, ale nemělo by dojít ke konfrontaci. To je něco, co utlačí a dokonce ničí sousedy. Poslední fází je už destrukce, která nastala na České, blízko Jakubské, kde vyrostla Zara. To už je poslední stupeň, kdy památka úplně padla. Developeři tato kritéria neberou v úvahu. Investoři všude, kam vstoupí, chtějí území co nejvíc využít. Nejraději by ho zastavěli úplně celé a nacpali tam co nejvíc bytů a kanceláří. Tak dopadly i Anenské terasy, které zůstanou jako výkřik nedůslednosti a nedisciplinovanosti.

Mají podle vás v Brně budoucnost vysoké stavby?
Musíme se smířit s tím, že v Brně vysoké stavby budou. Město už totiž překročilo práh svého rozvoje směrem k velkoměstu. Nejsem proti tomu, aby se stavěly výškové stavby, ale ne přímo v centru Brna, které je poměrně malé.

Obchodní dům Centrum měl být podle původních plánů ze dvacátých let minulého století mrakodrapem v srdci Brna. Architektka Eva Jiřičná chtěla tuto myšlenku v současnosti oživit.
Z památkářského hlediska by nebylo správné postavit v takové blízkosti historických dominant mrakodrap, který by je zakrýval. Jiná věc je, kdyby ten dům postavili na Baťův podnět za první republiky. Věžové a výškové domy se stávají znakem města, firmy, snah odlišit se. Mrakodrapy dnes se začnou blížit sochám. A sochy jako doplňky historických dominant bych nevyloučil. Nikoli na Petrově nebo v blízkosti svatého Jakuba, spíše při centru za městským okruhem.

Myslíte, že by Brno sneslo znak islámské kultury, tedy minaret?
Islámský prvek v Brně vnímám jako hodně cizí, něco, co do historie Brna nikdy nezapadalo. Nejsme na Balkáně, kde má islám tradici. Mešity vnímám jako zdroj radikalismu, není mi blízké islámské pojetí nesnášenlivosti nebo nerovnoprávnosti mužů a žen či mezi islámem a ostatními vyznáními. Brno vidím spíše jako město středoevropské, směřující na Západ.

A co větší mešita v Brně. Jste také proti?
Muslimové v Brně chtějí nyní mešitu pro pět set věřících, ale v centru by se pro ni těžko hledalo místo. Pět set lidí potřebuje pro modlitby určitý prostor. Celkově to vychází tak na osm set až tisíc metrů čtverečních a taková mešita by byla pomalu větší než Petrov. Kam bychom odklidili všechna ta auta muslimů, kteří by do Brna přijížděli?

Jaké jsou hlavní promarněné šance Brna, co se týče architektury a podoby města?
Těžce nesu zejména zpoždění v přesunu nádraží z centra. Je nezodpovědné, tolik měst nás už obralo o peníze. Jako vrchol všeho Vídeň teď oznámila, že bude budovat svůj Europoint za dvě a půl miliardy eur. Tím Brno pořádně předběhla. Padesát let jsem pro odsun nádraží, vadí mi současné oddalování a nabalování zástupných problémů. Velká závada, která je teď téměř neprůchodná, je nedořešené parkování v centru. Díky tomu máme ucpané ulice, neprůchodné i na chodnících. A nekonečné sliby o tom, že se budou stavět parkovací garáže. Před deseti lety město schválilo regulační plán, na kterém jsem rovněž pracoval. V něm jsme navrhli šest až osm parkovacích garáží, z nichž jediná nyní stojí na rohu Moravského náměstí.

Co se naopak podle vás v poslední době městu povedlo?
Město má zásluhy na tom, jak se dlouhá léta věnuje historickému podzemí. Je to další možnost, jak město prezentovat. Včetně kostnice, která bude mít vazbu na svatojakubský kostel. Také můžu vyzvednout Petrovské terasy. Je to rekonstrukce na vysoké úrovni. I bohunický kampus je velké dílo, které architektonicky dozraje a bude chloubou města, jako je jeho chloubou výstaviště.

Architekturou se zabýváte celý život. Máte i nějaké koníčky?
Můj otec byl za první republiky kolář, vyráběl vozy a kočáry. A tak jsem si zamiloval práci se dřevem. Už jako malý kluk jsem vyřezával loutky, k otcově řemeslu jsem ale nepřilnul.

Vaše vila v Masarykově čtvrti patří mezi slavné brněnské vily. Navrhoval jste ji sám?
Ano, včetně interiéru a detailů. Jiná možnost nebyla a taky bych ji nepřipustil. Budoval jsem ji od třiašedesátého do osmašedesátého roku. Skončili jsme zrovna, když přicházeli Rusové. S manželkou jsme se ocitli na rozcestí, jestli zemi opustit, nebo zůstat. Nakonec jsme se rozhodli zůstat, protože já měl už čtyřicet roků. Teď žiji v Brně šedesát let.

Čím jste se při stavbě vily inspiroval?
Samozřejmě funkcionalismem, ten ve mně zůstává dodnes. Stále jsem měl funkcionalisticky neboli pragmaticky zaměřený mozek. Zjistil jsem, že funkcionalismus je možné doplnit výtvarnými prvky a díly, aby vznikl kontrast. Takovými díly, která by vystihovala jeho obyvatele. Já jsem tíhl odjakživa ke dřevu, proto mám v domě dřevěné obložení nebo dřevěné plastiky. Tyto věci prostor zlidšťují.