Něco z akustiky, něco z neurověd. Špetka psychologie, sociologie a také trochu ezoteriky, líčí muzikolog Mikuláš Bek široký záběr svého oboru. Možná i díky této průpravě v úterý přesvědčil členy Akademického senátu, že právě on je nejlepším z pěti uchazečů o titul nového rektora druhé největší univerzity v Česku. Ve vedení školy prý přitom začínal jako outsider.

„Byl jsem nejméně zkušený. Ale bavila mě moje práce,“ říká dosavadní prorektor a budoucí rektor Masarykovy univerzity v Brně Bek.

Členové Akademického senátu vám tento týden dali přednost před dalšími čtyřmi uchazeči o post rektora. Čím jste je oslovil?
Na někoho může více působit program, na některé senátory třeba předchozí zkušenost kandidáta. V každém případě měl senát tentokrát neobyčejně složitý úkol. Kandidátů bylo totiž pět, to nemá v historii univerzity obdoby.

Je to hodně?
Je to určitě víc, než bylo ve volbách rektora za posledních dvacet let běžné. Dosud většinou měřili síly pouze dva kandidáti. Případně se volby zúčastnil ještě někdo další, jeho reálné šance na zvolení ale byly malé. Tentokrát bylo vážných kandidátů víc a hlasy senátorů se poměrně vyrovnaně rozložily.

Bylo to pět kandidátů s jasným profilem? Nebo měli podobné vize?
Řekl bych, že jsme se ve svých programech poměrně shodli. Což není velké překvapení, univerzita není v krizové situaci. Nedalo se čekat, že se objeví věrohodný kandidát a řekne: všechno je špatně, teď se to bude dělat úplně jinak. Programy se lišily spíš v odstínech.

Váš předchůdce, úřadující rektor Petr Fiala, univerzitu vedl dvě volební období. V čem se vize, kterou do úřadu přinášíte, bude lišit od dosavadního směřování školy?
Fakt je, že jsme ve výrazně jiné situaci než před sedmi lety. Tehdy byl celý systém vysokých škol na cestě k růstu. Přibývalo studentů a bylo jasné, že stát ještě nějakou dobu podpoří studium co největšího počtu lidí z maturitních ročníků.

Jak je to teď?
Teď se ministerstvo školství snaží počet studentů spíše stabilizovat. Vyrovnat se s obrovskou expanzí posledních let musíme i my. To je vlastně hlavní úkol nastupujícího vedení univerzity: najít cestu, jak ten roztopený kotel udržet v přiměřeném chodu. Zažíváme to, co se v západní Evropě stalo už na začátku devadesátých let. Potvrdili mi to nedávno i kolegové z berlínské Svobodné univerzity. Říkali: I my jsme měli čtyřicet tisíc studentů, ale v třiadevadesátém roce. Teď už jich je jen sedmadvacet tisíc.

Studentů na Masarykově univerzitě tedy ubude?
Myslím, že ze strany rektora není žádná razantní politika snižování počtů bezprostředně potřeba. Je možné, že na některých oborech studentů mírně ubude. Neočekávám ale žádný prudký zlom. Spíš postupný obrat v návaznosti na to, jak se vyvine demografická situace.
Dětí v posledních ročnících středních škol bude v příštích letech méně?
Ano, díky statistikám celkem přesně víme, že po roce 2013 začne dramaticky ubývat maturantů.

Snížíte počty přijímaných studentů?
Na školu se bude hlásit méně uchazečů. Takže pokud si chceme udržet kvalitní studenty, musíme úměrně tomu i méně přijímat. Vzhledem k výzkumným ambicím, které univerzita má, samozřejmě chceme mít z každé věkové skupiny ty nejlepší posluchače.

Důrazem na kvalitu jste se prezentoval i při volbě. Zpřísníte pravidla pro posluchače?
Problém vidím spíš v tom, že my,učitelé, zacházíme se všemi posluchači téměř stejně. Studentů je hodně, a tak nelze až na výjimky přistupovat odlišně k těm opravdu talentovaným. Velmi dobrou praxi v tomto ohledu zavedla například naše Ekonomicko-správní fakulta. Studentům, kteří mají v prvních letech studia nadprůměrný prospěch, nabízí speciální kurzy vedené prestižními odborníky z praxe. O něčem podobném lze do budoucna diskutovat i na ostatních fakultách.

Může být součástí motivačního systému například i zavedení školného?
Zavedení školného je věcí výsledku soutěže politických stran. Rektor jako představitel veřejné instituce do této soutěže nemá přímo zasahovat. Do čeho by ale mluvit měl, je způsob, jak systém školného nastavit. Pokud jej stát skutečně zavede, měl by být založený na přímém vztahu studenta k univerzitě. Jsem totiž přesvědčený, že například v sociálních otázkách se škola dokáže chovat citlivěji než stát. Osobně myšlence školného moc nakloněný nejsem. Ale jako budoucí rektor mám samozřejmě zájem, aby univerzita měla dostatek peněz. Není možné udržet kvalitní studium za peníze, které jsou zlomkem toho, co mají k dispozici kvalitní univerzity v zahraničí.

Univerzity o své rozpočty minulý rok bojovaly s ministerstvem školství. Škrty, které resort postihly, měly být největší právě v oblasti vysokého školství. Jak se to odrazilo na chodu školy?
Částka přidělená Masarykově univerzitě je po všech úpravách nakonec jen o několik procent nižší než loni, nejde tedy o žádnou katastrofu. Snížení nám do značné míry vynahradí i peníze, které jsou vázané na různé projekty. Problém je v tom, že se v rozpočtech českých vysokých škol zvyšuje podíl podpory poskytované formou takzvaných účelových dotací s velkým omezením použití. Ubývá peněz, které můžeme použít na provoz školy a výuku.

V čem je nevýhoda tohoto systému?
U peněz vázaných v projektech můžeme za náklady univerzity, jako je topení, svícení nebo telefony, utratit například pouze patnáct procent z rozpočtu. Jenže režie jsou ve skutečnosti třeba i pětadvacet procent. Chybějící peníze pak musíme bohužel doplnit z balíku určeného na výuku. Myslím si nicméně, že si to stát začíná uvědomovat a je ochotný o změně systému diskutovat.

Pro získání příspěvků na různé projekty navíc platí podmínka, že určitou část škola musí pokrýt z vlastní kapsy. Znamená to, že univerzita je odsouzená v příštích letech splácet hodně za tyto závazky peníze?
Tak to je. Týká se to především obrovského projektu stavby Univerzitního kampusu v Bohunicích, který loni skončil. Státu musíme splácet takzvanou návratnou finanční výpomoc, která dosahuje téměř sta milionů korun ročně. Teď se nám otevírá možnost rekonstruovat některé budovy díky Evropským strukturálním fondům. I tam je ale mnohdy patnáctiprocentní spoluúčast školy, což pro univerzitu představuje další břemeno.

O jaké projekty se jedná?
Největší z nich je dostavba čtyř pavilonů biologie v kampusu za téměř miliardu korun. Filozofická fakulta připravila projekt rekonstrukce areálu v centru města zvaný CARLA za přibližně půl miliardy korun. Třetí několikasetmilionový projekt tohoto typu je pak dostavba fakulty informatiky.

Největší projekt, do kterého je univerzita zapojená, je Středoevropský technologický institutu CEITEC. Teď čeká na poslední razítko pro přidělení šesti miliard korun z Bruselu. Co angažmá školy v takovém projektu znamená pro život studentů a učitelů?
Zejména studenti přírodovědných a lékařských oborů se zapojí se do výzkumu špičkových mezinárodních týmů a dostanou se k unikátním zařízením, která dosud v republice nebyla k dispozici. Díky podobným projektům se tak na univerzitě začnou častěji objevovat špičkoví zahraniční odborníci. To je velmi cenná zkušenost pro studenty a plus pro kulturu celé univerzity.

Větší polovina Středoevropského technologického institutu má brzy začít růst v areálu kampusu, který škola loni otevřela. Jakých změn se studenti ještě dočkají?
Kromě pavilonu pro CEITEC se mají stavět čtyři pavilony biologie na straně ulice Kamenice. Vedle toho je ale důležité, aby kampus ožil. Očekávám, že se ho podaří tak trochu ušpinit studentským životem a že se na zdi občas objeví nějaký plakát. Zatím je to trochu syrové prostředí.

Ještě před otevřením se v kampusu objevily například problémy s potrubím, ze kterého tekla špatná voda. Už se podařilo závadu napravit?
Čekáme na závěrečnou zprávu, která potvrdí účinnost přijatých opatření. Za problémy nejsme rádi, na druhou stranu u nových projektů takové velikosti jsou docela pochopitelné.

Budete mít v nové pozici čas se vracet na svou mateřskou filozofickou fakultu?
Já z ní vlastně nikdy neodešel, jako prorektor jsem poměrně dost učil. V takové míře už to teď asi nepůjde, určitě bych ale chtěl pokračovat ve spolupráci s některými doktorskými studenty. A ještě pořád si dělám naději, že se mi podaří odučit alespoň jeden kurz i v magisterském studiu. Jen musím přesvědčit nějakého laskavého kolegu, aby za mě v případě nouze zaskočil.

Jak se z muzikologa stane prorektor, který usiluje o nejvyšší post univerzity?
Vím, že je to asi trochu zvláštní. Občas se mě totiž někdo na mou specializaci ptá. Už v mládí jsem ve vlaku spolucestujícím musel vysvětlovat, co to vlastně studuji. I v této volební kampani jsem coby muzikolog vzbuzoval jistý údiv.

Lidé možná od muzikologa čekají, že se bude zabývat hudbou a uměním.
Spíš si někteří myslí, že lidé z téhle branže jsou tak trochu iracionální. A pro takový úřad se nehodí. Přitom obor muzikologie má v univerzitním prostředí velmi dlouhou tradici, na pražské Univerzitě Karlově se hudební teorie pěstovala už před rokem 1400.

Jak jste se dostal k manažerské pozici?
Postupoval jsem normálně jako jiní na univerzitě. Pozici prorektora mi pak nabídl rektor na základě mé práce v čele Ústavu hudební vědy.

Jak velkou změnu postup z pozice prorektora na rektorský post představuje?
Především přibude zodpovědnost. Přece jen rektor je poslední, kdo ji nese. Za ním už nikdo nestojí. Možná zase trochu ubude volného času, i když i teď bylo práce hodně.

Máte jako univerzitní prorektor aspoň jeden den v týdnu volno?
Třeba v neděli někdy ano. I když ten den se často chystám na pondělní výuku. Na kolo si čas určitě najdu. Že bych ale neměl co dělat, asi nehrozí nikdy. Já si totiž myslím, že dospělý muž nemá mít příliš mnoho volných dní.