Brabenec: Čím víc jsme chtěli, tím to bylo horší

Dcera se potí v hale na Rosničce na basketbalovém tréninku, dva mladší synové tátu nezapřou a hokejkami plácají do pěnového míčku. A z tribuny na ně dohlíží jejich otec. Kapitán hokejistů brněnské Komety Kamil Brabenec. Takhle relaxuje. „I v sezoně tu člověk mohl vypnout,“ usmívá se třiatřicetiletý útočník, který nedávno s Kometou završil sportovní rok, ve kterém se Brno vrátilo po třinácti letech do extraligy.

S týmem na začátku sezony zažil velký pád, až později se začal škrábat nahoru. Kometa jako nováček soutěže skončila jedenáctá. Brabenec hokejem žije, navíc ho s ním pojí rodina. Majitel klubu Libor Zábranský je totiž Brabencův švagr. „V době špatných výsledků jsme jeden na druhého neměli moc náladu. Teď už se na sebe zase smějeme,“ vypráví otevřeně.

Sezona vám nedávno skončila. Jak ji hodnotíte?
Začátek byl katastrofální, nebudeme si nic nalhávat. Všichni šli do sezony s velkým očekáváním. Už před jejím startem jsem říkal, že bude hodně těžká. Bylo důležité chytit začátek. Bohužel nám chybělo několik důležitých věcí, což se odrazilo na naší psychice. Hráči, na kterých měla hra stát, se utápěli v křeči. A do ní spadl celý tým. Čím víc jsme chtěli vyhrát, tím to bylo horší.

Pak ale nastal zlom.
Když v prosinci přišli noví trenéři, psychicky jsme se zvedli. Začali jsme vyhrávat, zase jsme si uvědomili, jak je hokej v uvozovkách jednoduchý. Ale jednoduchá sezona samozřejmě nebyla. S druhou půlkou i přesto můžeme být spokojení.

Říkal jste, že se na začátku vám něco chybělo. Co to bylo?
Základem bylo to, že se skládala dohromady dvě mužstva (velká část týmu přešla do Brna ze Znojma – pozn. red.). Problém vidím hlavně v přípravných zápasech. Kromě Dopiho (Dopitovy) lajny se všechny řady měnily třikrát do týdne. Neustále se střídaly posty. Hrál jsem levé křídlo, pravé křído, centra a pokaždé s někým jiným. Bylo to asi dané tím, že trenéři vybírali ze šesti pětek. Na můj vkus ale přišlo moc zkoušení na úkor sehrávání. Myslím si, že nám pak souhra chyběla a trenér Kýhos to odnesl tím, že po čtyřech zápasech skončil.

Vystřídal jej kouč Pazourek.
Ani pak se nic moc nezměnilo. Trenér prakticky neměnil sestavu, i když jsme dvacet zápasů nevyhráli. Vystřídala se třeba jen čtvrtá lajna s pátou, což stejně moc výsledek neovlivní. To byl podle mě největší problém.

A ty další?
První dva zápasy jsme odehráli dobře, jenže jsme smolně nezískali ani bod. A třetí utkání se Spartou? Ti nás zatloukli tak hluboko, že jsme se pak těžko dostávali z krize. Taky jsme neměli štěstí. Když jsme tlačili, trefili jsme jen tyčky, ale soupeř dal gól z první šance. Pak se do problémů zapojila i hlava.

První zápas s Plzní jste prohráli 1:2 docela smolně, že?
To utkání mám v hlavě. Česťa Šindel (Jakub Šindel) vyrovnával na 2:2, jenže sudí mně zrovna pískli ofsajd. Těžko zpětně říct, jestli správně, nebo špatně. Ale mohli jsme třeba zvítězit po penaltách a začátek by byl úplně jiný. Ale zpětně to nemůžeme posuzovat.

Nakonec se vám začalo dařit až pod trenérem Vladimírem Jeřábkem. Většinu zápasů jste vyhrávali ale jen o gól.
Hráli jsme klasický beton, kterým se vyznačoval Zlín pět let za trenéra Bokroše a poslední dva roky také Karlovy Vary. Byl to účelný, jednoduchý, zodpovědný hokej. Kolikrát nebyl až tolik ke koukání, ale fanoušci si zase užili výhru.

Přemýšlíte o hokeji i nyní po sezoně?
I teď se kouknu na některé zápasy play off, i když u televize nevydržím sedět celou dobu. Občas sleduju NHL, protože v noci moc nespím. Není to tak, že by mi skončila sezona, já hodil výstroj do kouta a nechtěl měsíc o hokeji slyšet. Někteří kluci se těší, že si od něj odpočinou, u mě to tak nefunguje. Třeba teď mám před sebou víkend, kdy budeme s Liborem (Zábranským – pozn. red.) trénovat malé žáčky. Hokej se z hlavy vypustit nedá.

Najednou nemusíte trénovat. Je to velká úleva?
Určitě. Člověk se uvolní po fyzické stránce. A psychická úleva? I v sezoně jsem často utíkal na Rosničku. Dcera tam totiž hraje basketbal a syn hokej. Chodil jsem tam celý rok, protože jsem potřeboval trošku vypnout. Teď si tréninky dětí užívám ještě víc.

Váš otec Kamil byl profesionální basketbalista, vy zase hokejista, takže chcete, aby se i děti živily sportem?
Byl bych rád. Samozřejmě jsme se o tom doma bavili s manželkou. Dohodli jsme se, že když budou mít děti chuť a elán, ať to zkusí. Ale nutit je do sportu nehodlám. Ještě čekám, jak dopadne ten třetí, nejmladší. Myslím, že i s ním budeme brzo chodit na zimák.

Pocházíte ze sportovní rodiny, co pro vás hokej v životě znamená?
Hokej je sport, který miluji ze všech nejvíc. Je to koníček i práce, takže co víc si přát? Samozřejmě jsem byl odmalička ovlivněný tátou. Chodil jsem k němu do šatny. Na zápasech jsme seděli vedle střídačky. Sportovní dění jsem měl před očima. Už jako dítě jsem věděl, že budu sportovec a jsem rád, že jsem tomu slovu dostál.

Nevyčítal vám otec, že jste nenásledoval jeho basketbalové stopy?
Myslím, že mu to nevadilo. Prostě jsem se tak rozhodl.

Majitel Komety Libor Zábranský je váš švagr. Znamená to pro hráče výhodu? Nepředhazoval vám někdo, že jste třeba protekční?
S takovými reakcemi jsem se nesetkal. Trošku jsem počítal s tím, že kluci v šatně možná nadhodí nějaké narážky, ale nic nepadlo a za to jsem jim docela vděčný. V tomto ohledu je to pro mě docela nepříjemné. Ale když jsem do Brna přicházel z Budějovic, byl jsem s tím smířený.

Má tedy rodinný vztah se zaměstnavatelem výhody?
Samozřejmě je to prospěšné v tom, že můžu vzít telefon a na všem se s Liborem domluvit. Jenže letošní sezona byla hrozná. Přišlo období, kdy jsme asi ani jeden z nás na toho druhého neměli náladu. Libor ode mě čekal víc. Já měl své důvody a svoji hlavu, která věděla, proč se mi nedaří. V tu dobu jsme spolu moc nemluvili, ale odeznělo to a teď je vše v pořádku. Vím, že pro Libora byl rok taky hrozně těžký. Má spoustu starostí s provozem klubu. Spíš jsem se mu snažil nechodit na oči, aby nebyl ještě víc naštvaný.

A teď?
Sezona dopadla dobře. Když se vidíme, tak se na sebe zase můžeme smát.

Zasahuje vám hokej hodně do rodinných záležitostí?
Probíráme ho s manželkou, tchánem i Liborem. Hokej je asi nejvděčnější téma.

Jste rodilý Brňan. Jaké je pro sportovce hrát ve vlastním městě? Může to být i nevýhoda?
Tlak je všude stejný. Když jsem hrál za Budějovice, nastupovali jsme v první pětce. Jeden rok se nám povedl a pak všichni čekali, že budeme jen my z první formace rozhodovat zápasy. V Brně byla situace o něco složitější, protože fandové na extraligu dlouho čekali. Jako Brňan jsem to v týmu cítil ještě o něco víc, protože jsem znal naše fanoušky. Ale že by mě svazoval tlak? To ne. Spíš mě pak kvůli lidem mrzel ten hrozný začátek.

I na vás osobně se valila kritika.
Nedostával jsem na ledě tolik prostoru, abych se mohl ukázat. I proto mě pak hrozně mrzelo, když jsem slyšel, že jsem začátek psychicky neunesl.

Jak vnímáte popularitu v Brně?
I když na začátku jsme hráli špatně, spousta lidí se k nám chovala skvěle. Vyptávali se jen, proč nám to nejde. Nikdo z nás ale nedokázal odpovědět. Fandové nás přesto povzbuzovali a říkali: Teď se to zlomí. Každopádně nejsem Beckham, takže nějakou velkou popularitu necítím. Stane se, že třeba potkám malé kluky, kteří mě znají z hokeje. Ale Brno je veliké město, takže spíš zůstávám v anonymitě.

Hokej v Brně zaznamenal v posledních letech obrovský boom. Lidi v sobě asi mají slavnou historii klubu.
Určitě. Už loni v play off v první lize byla obrovská poptávka po lístcích. Letos se vše jen potvrdilo. I když se taky objevily určité spory, ale tím jsme si všichni museli projít.

Narážíte na zápas s Třincem, kdy lidé pokřikovali na brněnského obránce Radima Bičánka: Ven! Vy jste si pak na ně postěžovali a nepřišli na děkovačku po zápase.
Myslím, že se vše nakonec vysvětlilo. Ze strany hráčů nešlo o aroganci, ale spíš o zdravé naštvání. Je pravda, že lidé mají právo na jakoukoli reakci, protože si platí vstupné. Požadují adekvátní výkon a nás mrzelo, že se nedaří. Co se týče Radima, stojím si za tím, co jsem tehdy řekl. Správný fanda by neměl řvát na vlastního hráče.

Od té doby už se nic podobného neopakovalo.
Myslím, že od tohoto nedorozumění to mezi brněnskými diváky a hokejisty začalo fungovat ještě líp. Vše vyvrcholilo konečnými oslavami, které byly fantastické. Strašně jsme si je užili a sezona nakonec dopadla krásně.

V Brně se z hokeje pomalu stává společenská událost, cítíte to podobně?
Je to neskutečné. Takovou atmosféru zažijete snad jedině v Pardubicích. Lidé v Rondu mají neuvěřitelné choreografie, chorály, povzbuzování a jsou v tom výjimeční. Oproti jiným městům vnímám velký rozdíl. Hlavně mě dorazilo, že na poslední zápas v Kladně, kde už o nic nešlo, přijelo deset autobusů plných lidí. Navíc všichni fandové mají dresy, šály a podobně.

Uděláte fandům ještě větší radost v následující sezoně?
Podle druhé poloviny té letošní, kdy jsme se pohybovali mezi druhým a čtvrtým místem, si pro nadcházející ročník nemůžeme dávat jiné cíle než play off. Jestliže se mančaft příliš nezmění, a já věřím, že ne, tak je to náš jednoznačný cíl.

Po zranění Pavla Zubíčka jste dostal kapitánské „céčko.“ Jaký to byl pro vás pocit?
Obrovská pocta. Je krásné, když jsou v mém týmu hráči jako Jirka Dopita, Radim Bičánek, Pavel Zubíček. Možná jsem se stal kapitánem i proto, že nechtěli přešívat značky na dresech. Jirka Dopita tam měl áčko. A aby mu nemuseli dres přešívat, tak jsem se kapitánem stal místo něj já, protože jsem na dresu nic neměl. Měl jsem radost, ale taky jsem se trochu bál.

Z čeho jste měl strach?
Pavel Zubíček už byl zraněný na začátku sezony. Tehdy jsem dostal céčko na pár zápasů a dopadl jsem jak hubkař, jak se říká. Proto jsem se po Vánocích trošku vyděsil. Říkal jsem si, že minule to dopadlo špatně a doufal jsem, že se to nebude opakovat. Když se Pavel vrátil do hry, tak za mnou přišel a řekl, ať si céčko nechám. Prý se mu s tím deklem na hlavě blbě mluví s rozhodčím. Navíc zápasy jsme vyhrávali, tak jsme nechtěli urazit vyšší sílu.

Co udělat pro to, aby se v příští sezoně neopakoval začátek? Může znovu přijít tak hrozivá série?
Může, ale asi by to nebylo v takovém měřítku. V našich hlavách bude, že musíme začít úplně jinak, předvádět hru, podobnou té z posledních měsíců. Opakovat se to nesmí, protože už bychom to také podruhé nemuseli zvrátit.