Divadlo Sklep a pořad Česká soda. Především s těmito fenomény se pojí jméno Davida Vávry. On se však za herce nepovažuje. Cítí se být především architektem a propagátorem moderních českých staveb. Televizní populárně-naučné putování po českých a moravských „šumných“ městech zakončil v Brně. O brněnském funkcionalismu, kavárnách i kostelech mluví v rozhovoru pro Brněnský deník Rovnost.

Zábavně-naučný dokumentární cyklus Šumná města jste zakončil poutí po brněnských architektonických památkách. Proč jste zvolili spolu s režisérem Radovanem Lipusem zrovna Brno?
Já byl proti tomu, nechtěl jsem, aby se v cyklu objevilo Brno. Stejně jako jsem nechtěl zařadit Prahu. Obě města by si totiž zasloužila víc než jeden díl. Brno by si zasloužilo alespoň pět zastávek. Zdálo se mi, že tak bude ošizené.

Co nakonec rozhodlo, že jste poslední díl přece jen zakončili v Brně?
Radovan nakonec vymyslel takový klíč, podle něhož jsme zvolili místa, která ukážeme. Budovy jsme vybírali podle písmen slova Brna, tedy B jako Banka a podobně. Bylo jasné, že je třeba zvolit nějaký výběr. Když jsme uvažovali o Praze, chtěli jsme vymyslet podobný klíč, třeba dům pyšných, dům skromných…

Čím je brněnská architektura a zdejší prostředí výjimečné, že se tu potkalo tolik moderních tvůrců? Především tedy funkcionalistů.
Myslím, že je to především kvůli klidu, povaze města. Samozřejmě se zde prosadilo mnoho významných architektů. Ale podle mne je hlavní rys také v tom, že v Brně převažují zástavby čtyř­ až pětipatrových bloků, kde se prostě dobře bydlí. Vznikají tak zajímavé vnitřní dvory a je to krásné bydlení.

V Šumném Brně se objevila například kavárna Era v Zemědělské ulici od Josefa Kranze, která se postupem času stala ruinou. Naštěstí objekt brzy projde rekonstrukcí. Jak na vás její osud jako na architekta zapůsobil?
Já myslím, že všude musíme vidět to dobré. Cesta kavárny Era je jakési vzkříšení. Domy, se kterými se něco děje, jsou pro nás zajímavější. Je zde zažehnutý oheň. Mně se totiž vždy líbí u všeho ten prvopočátek. Potom, když už je to hotovo, naplněno, tak je to poměrně nezajímavé. Děj, ta změna, to je to hlavní. Proto vidím pozitivum i v osudu Ery. Že někdo má vůli ho změnit, je pro mne nejpodstatnější.

V podstatě podobný osud zažívá nyní Fuchsův hotel Avion nebo hojně diskutovaná vila Tugendhat. Proč okolí nechá tyto architektonické skvosty zchátrat a téměř upadnout v zapomnění?
Myslím, že je to kvůli určité nevzdělanosti lidí, kteří tyto objekty vlastní. Kdyby se ovšem všechny kavárny a budovy najednou opravily, asi bychom si jich nakonec tolik nevážili. Ono je to vlastně hezké, že prožíváme jejich bolesti a že nás jejich osud trápí. Tím si k památkám nacházíme vztah.

Která stavba nebo architekti jsou pro vás ti nej? Pokud se tedy dá generalizovat…
Otázky typu, ve kterém městě se vám nejvíce líbilo nebo které vás nejvíce oslovilo, jsme s Radovanem dostávali po celou dobu natáčení. A odpovídali jsme stejně, jako odpovím nyní. To je stejné, jako když se rodičů zeptáte, které dítě máte nejraději. Mám rád všechna z těch šestašedesáti měst i všechny ty stavby. Brno mám rád pro jeho atmosféru tichého funkcionalismu a dobrých kaváren.

Může se Brno pochlubit nějakou vaší stavbou?
Tady je tolik dobrých architektů. Těch současných mladých. Není potřeba sem další vozit.

V Šumném Brně se objevil nákupní dům Omega na náměstí Svobody. Jak se díváte na zastavování, někdy až poněkud krkolomné, historického centra moderní architekturou?
Mně se Omega zvenku hrozně líbí. Vnitřek je ale příliš podřízen komerčním účelům. Kvůli tomu jsme se i s Radovanem ne napoprvé, ale naposled při natáčení pohádali. On chtěl být více kritický. Mně se ale ta budova zvenku tak líbí, že jí místy podivný interiér odpouštím.

Jak Šumná města vznikla?
To byl Lipusův nápad. Dostal se do Ostravy, plné mimořádné architektury. Dramaturgyně České televize jej pak přemluvila, aby o tom prostředí něco napsal. A začali hledat průvodce, který jejich projekt propojí. Architekta považovali za příliš suchopárného a u herců zase postrádali prožitý vztah k architektuře. Až našli mne… a točili další a další díly. A ještě po šestašedesátém díle jsou města, o která jsme se bohužel ani neotřeli. Škoda.

Proč tedy cyklus končí, když sám říkáte, že by si ještě další díly zasloužil?
Kvůli mně. Uvědomil jsem si, jak jsem zestárl, zešedivěl, a nechtěl jsem pořad naplňovat stále stejnou formou. Už jsem toužil po něčem jiném.

Nedocházela vám občas inspirace?
To vůbec ne. Naopak. Mohli bychom to dělat pořád dokola jak receptář. Občas jsme ale narazili na reakce některých lidí, že je to už nebaví. I když většina ohlasů byla pozitivních.

Myslíte, že se vám podařilo naplnit cíl pořadu? Tedy přiblížit českou architekturu obyčejnému člověku?
My jsme zvolili zábavnou formu. Naschvál jsme cestovali různými netradičními dopravními prostředky a oživlými postavami a vstřícným humorem stavěli můstek mezi architekturou a divadlem. A chtěli jsme lidi donutit, aby na televizní seriály přepnuli alespoň o pár minut později.

Budete se k projektu někdy vracet, nebo chystáte něco dalšího?
Máme takový sen zmapovat osudy a díla českých architektů v zahraničí. Přijde nám líto, že u nás i v cizině je nízké povědomí, co znamenali čeští architekti a inženýři. Například na Podkarpatské Rusi, v Chorvatsku nebo v Japonsku. Českými architekty jsou podepsané první moderní stavby v Čechách i na Moravě. Chceme, aby všude věděli, že tato země nevyváží do světa jen pivo, semtex či fotbalisty.

Máte prý rád paneláky pro jejich opravdovost. Čím vás krabicové betonové stavby přitahují?
V paneláku nikdo nic nepředstírá. Současná zástavba je přeplněná bytovými domy, jsou to ovšem obyčejné paneláky, ze kterých ční balkony a dýchá z nich architektonický zmatek. Mají spousty motivů, barev a tvarů. Přijdou mi tak méně pravdivé než strohost paneláku. Ten je zkrátka stroj na bydlení. A ten stroj, když se trošku opraví, ve dvou barvách namaluje a třeba propojí dva byty, vznikne úžasné bydlení. Zdají se mi tak architektonicky čistší než řada současných projektů.

Většina brněnských panelákových sídlišť jako třeba Vinohrady nebo Líšeň se v poslední době oblékly do fasád a hrají všemi barvami ve všech možných ornamentech. Platí tady ještě ta strohost?
Bohužel se přemalovávají moc divoce. Já bych zůstal purističtější. I vnitřní strukturou jsou jednoduché. Proto není třeba na nich dělat rozkvetlé louky a létající motýly. Když jsou ale vyvedené ve dvou třech barvách, tak je to krásné.

Včera jste strávil odpoledne výletem na kole po okolí Brna. Které místo vás nejvíce zaujalo?
Vyjel jsem si takto už několikrát. Kdykoli jedete jakýmkoli směrem, narazíte na něco zajímavého. Tady na Brněnsku se potkala mimořádná koncentrace významných staveb. Jel jsem směrem na Křtiny a Jedovnice, například mám rád oltář Mikuláše Medka v Senetářově, koupaliště v Lulči a bizarní stadion ve vesnici Drnovice.

Jste věřící. Jak se díváte na projekt brněnských kostelů a nápad otevřít je veřejnosti?
Já se měl dokonce první prohlídky účastnit, ale bohužel jsem ten večer nemohl. Někdy to člověka dráždí, představa „image“ církve. Ale když vidím, jak dnes mladá generace funguje jen pomocí internetu, říkám si, že je zapotřebí o církvi uvažovat i takto. Já to nepotřebuji, normálnější mi to přijde bez popularizace. Pohled na církev je divně zakořeněný: sepnuté ruce a límečky. Církev však musí být radostná, zábavná. Evangelium je přece radostná zvěst.

Podle vlastních slov jste obdivovatelem Jana Kaplického. Ten viděl Brno jako baštu moderní architektury. Měla tu také stát jedna z jeho budov. Proč se jeho projekty v mnoha případech setkávaly s nepochopením. Stalo se to někdy i vám?
To se u takových radikálních staveb stává často. Většinou architekt postaví jen třetinu toho, co vyprojektuje. Je to přirozené, zvlášť u takové architektury, která určuje další směr. Jan Kaplický je ovšem fenomén, aniž by jeho budovy stály. Je mi to líto. Přál bych si, abychom stavěli něco jiného než obchodní centra nebo sportovní haly. Je zvláštní, že naši předci chtěli krajinu přetvářet pokorou. Nyní je pokora zapomenuta a stavíme stavby svázané s naším každodenním životem, nemající žádné tajemství. Kdo by hledal genia loci v obchodním centru nebo sportovišti?

Byly všechny ty spory o Kaplického k něčemu dobré?
Je sice škoda, že podobné stavby, jaké dělal Kaplický, nevznikají, ale na druhé straně už jen těmi bouřlivými diskuzemi Kaplického knihovna virtuálně ožila. Takový obecný zájem o architekturu u nás v devadesátých letech nebyl.

S divadlem Sklep jste před pár dny odehráli inscenaci Mlýny v Mahenově divadle. Jezdíte do Brna pravidelně?
Jen jednou v roce. My totiž všude jezdíme jednou do roka. A měst, kde hrajeme, je stále méně. Divadlo hrajeme už třicet osm let, což je podstatná část života. A protože ho bereme opravdu jako kamarádská setkání, musíme ho omezovat. Abychom po těch letech unesli, že se díváme stále do stejných obličejů.

Změnil se Sklep od svých začátků?
Lidé občas odejdou, pak se zase vrátí. Nyní na rok odešel Tomáš Hanák, ale zároveň se vrátil Milan Šteindler. Po deseti letech. Vždycky se najdou lidi, kteří chtějí hrát.

Cítíte se spíš hercem, nebo architektem?
Hercem se popravdě necítím vůbec. Herectví, to je zábava, to je jako fotbal nebo kolo. To není moje povolání, ale koníček, rozptýlení.