Fotografování v sukni? Byla to zajímavá zkušenost, říká Dumbrovský

Jak jste se k modelingu dostal? Inspiroval vás někdo?

Asi dvanáct let jsem hrál hokej za brněnskou Kometu a byl jsem docela vysportovaný. Hodně lidí mi radilo, ať zkusím modeling. Tak mi to nedalo a zašel jsem do jedné pražské agentury. Podal jsem přihlášku a poslal portfolio. Pak mě pozvali na casting, kde si mě vyhlédli a nabídli mi spolupráci. Později mi někdo z agentury řekl o soutěži Muž roku. Tak jsem se přihlásil, postoupil do finále a nakonec vyhrál. A na základě toho jsem pak jel reprezentovat Českou republiku do Soulu.

Opravdu to bylo tak jednoduché? Jenom jste se přihlásil a oni vás vzali?

Přesně tak, neměl jsem výraznější problémy. Samozřejmě mě museli naučit správně chodit a musel jsem trochu upravit váhu, abych vyhovoval jejich požadavkům. Problematičtější už bylo skloubit studium s prací.

Takže vám modelingová kariéra studium nenarušila?

Přestože mám prezenční studium, tak to zatím zvládám. S modelingem jsem začal až někdy ve třetím ročníku, kdy už studium není tak časově náročné. To nejhorší jsem si odbyl už dřív.

Až dostudujete, budete model, nebo právník?

Rozhodně chci pracovat jako právník. Modelingu se plánuju také věnovat. Uvědomuju si, že to není práce, kterou lze dělat pořád. Dokud na to ale budu vypadat, tak toho využiju. Uvidím taky, jestli jde takto odlišná povolání vůbec dělat najednou.

Za sebou už máte mnohá profesionální focení. Mimo jiné jste stál modelem pro časopis Lui, kde jste se fotil v kolekci pánských sukní. Jaké to je pro muže, nosit sukni?

Zvláštní. Zpočátku jsem vlastně vůbec nevěděl, že budu fotit v sukních. Měl to totiž dělat někdo jiný. Ale fotograf řekl, že se k tomu hodím víc. Předtím jsem na sobě v životě sukni neměl, ale focení bylo zajímavé. Docela jsem si to užil.

Dokážete si představit, že byste si vzal sukni ven?

Asi záleží, na jakou akci by to bylo. Možná ano.

Jste teď celebrita. Jak se bráníte tomu, aby vám sláva nestoupla do hlavy? Jde to vůbec?

Určitě ano, ale záleží na konkrétním člověku. Pokud se úspěchem nechá pohltit a začne se chovat povýšeně, tak ho to už nepustí. Pokud se mu ale nepoddá, tak je to v pohodě. Potkal jsem spoustu kluků, kteří byli sice slavní, ale chovali se úplně normálně. Snažím se být pořád stejný. Jsem normální kluk, student, ale jenom se věnuji modelingu, protože mě to prostě baví. Nechci říkat, že pro mě moje vítězství nic neznamená, ale snažím se, aby mě nezměnilo.

Upozornili by vás lidé z okolí, že jste zpyšněl?

Určitě. Ať už rodiče, nebo kamarádi.

Podporují vás rodiče v modelingu?

Ano, stejně jako dřív v hokeji. Je pro ně ale důležité, abych studoval a hlavně dostudoval. Říkali mi, abych modeling dělal, pokud mě tak baví, ale že hlavně musím dokončit školu.

Jako model se musíte neustále udržovat v kondici. Co pro to děláte?

Pokud někdo chce být top model a pracovat třeba i v zahraničí, tak nesmí být moc robustní. Musí mít určité míry, které je třeba na centimetry splňovat. Návrhář mu totiž šije oblečení přímo na míru. Proto i rozdíl jednoho konfekčního čísla hraje roli. U běžných, příležitostných modelů už se na to tolik nehledí. Já se udržuji ve formě hlavně crossfitem (intenzivní trénink spojující prvky gymnastiky, vzpírání a posilování pozn. red.).

A co úprava zevnějšku?

Samozřejmě je taky potřeba, ale hlavně na castingy. Tam dost rozhoduje i oblečení. Když jdu na nějakou společenskou akci, taky se přece upravím. Ale například ve škole odívání neřeším vůbec. Nemám ani problém vyjít v Brně ven v teplácích.

A poznávají vás lidé i v teplácích?

Možná ano, ale moc nesleduju, jestli mě lidé pozorují. Občas registruju, že se někdo zastaví a začne na mě koukat. Že by mě oslovili, to se mi ale ještě nestalo. Myslím, že moc lidí ani neví, co jsem zač.

Ukazuje se i v modelingu rivalita mezi Prahou a Brnem?

Není to o rivalitě, ale spíš o komfortu módního návrháře. Když ví, že je někdo z Prahy, má jistotu, že mu nemusí zajišťovat ubytování nebo platit cestovné. Proto když se rozhoduje mezi Pražanem a Brňanem, vybere si člověka z Prahy. Protože na něm jednoznačně ušetří.

Ačkoli teď trávíte víc času jinde než v Brně, je to vaše rodné město. Jaký k němu máte vztah?

Považuji se za velkého patriota. Když teď hodně cestuju, tak zjišťuju, že mi Brno hrozně vyhovuje. Praha je taky skvělá, ale už je moc kosmopolitní. V Brně jsou lidé uvolněnější a usměvavější.

Kam si chodíte v Brně odpočinout?

Rád si zajdu třeba na Špilberk, ať už do parku, nebo třeba na Shakespearovské slavnosti. Často jsem si vyrazil třeba taky na Zelný trh pro ovoce a zeleninu. Mrzí mě, že je z něj teď staveniště, ale těším se, až ho dají zase dohromady. Blízko domu pak mám Wilsonův les, kam chodím běhat nebo na procházky.

Dlouho jste se věnoval hokeji. Teď už brusle vůbec nenazujete?

Není na to čas. Zatímco u fotbalu stačí kopačky a trenky a můžete si jít zahrát, u hokeje je třeba led a dost spoluhráčů. To už bývá problém.

Takže už ho jenom sledujete v televizi?

Samozřejmě fandím Kometě. Hlavně ale oceňuju, že fanoušci dokážou vytvořit úplně neuvěřitelnou atmosféru. Brno má určitě nejlepší fandy v celé České republice. Takový kotel nenajdete nikde jinde. Slyšel jsem to i od hráčů z jiných týmů.

Zajímáte se jako budoucí právník o spory, které hýbou Brnem?

Zajímají mě. Využil jsem i toho, že jsem kvůli studiu musel absolvovat odbornou stáž. Měsíc jsem strávil na brněnském krajském soudu. Což bylo skvělé, protože jsem se dostal na jednání. V budoucnu se chci věnovat ochraně osobnosti kyberšikaně, stalkingu, pomluvám na internetu nebo v médiích a podobným deliktům. I na takové spory jsem se na stáži dostal.

Je některá velká kauza v Brně, kterou už je podle vás třeba vyřešit?

Jednoznačně přesun nádraží. Už se o něm mluví tolik let. Osobně jsem proti přesunu. Byl by hrozně nákladný a lidé by si na změnu těžko zvykali. Současná poloha mi přijde ideální.

Zjišťoval jste si před odjezdem do Jižní Koreje informace o soupeřích?

Ani to moc nešlo, protože jsem do poslední chvíle ani nevěděl, kdo tam bude. A hlavně jsem viděl jenom fotky a z toho člověk moc nevyčte. Může se podívat, jak vypadají, ale už z toho nepozná, jaké mají záliby nebo jestli nejsou třeba arogantní. A všechno tohle může pro porotce hrát roli.

Jak se mužská soutěž liší od ženské?

Je to dost podobné. Jen mezi ženami panuje větší konkurence, je jich víc. A větší prestiž. Člověk přijede, s ostatními se ubytuje na hotelu. Pak se chodí po akcích, hodně se fotí. Musel jsem projít jednotlivými koly, kde se určovalo, jestli postoupím dál. Jako první přišla na řadu přehlídka v národním kroji.

Jaké jsou další disciplíny?

Soutěž je rozdělená na předfinále a finále. V předfinále byla jen přehlídka v krojích, plavkách, obleku a rozhovor s porotci. Z toho vyšla první patnáctka. Ve finále se pak vyselektovala první pětka.

V čem jste porotu zaujal?

Rozhodující byl asi rozhovor s porotci. Po jeho konci jsem se totiž dozvěděl, že jsem byl právě v této kategorii vyhlášený jako nejlepší.

Takže se dá říct, že jste úspěch trochu čekal?

Potom, co jsem se dozvěděl výsledky rozhovorů, jsem si říkal, že se nějak lépe umístím. Že bych se mohl dostat až do poslední pětky, jsem ale nečekal.

V Koreji jste musel mluvit anglicky. Učil jste se jazyk před odletem?

Hned po vyhlášení Muže roku, kdy jsem se dozvěděl, že pojedu do Koreje, jsem se začal víc učit. Hodně jsem chodil na doučování. Procvičování angličtiny jsem věnoval stejně času jako fyzickému tréninku.

Tušil jste, na co by se vás mohli zeptat?

Trochu jsem to věděl. Obrátil se na mě totiž bývalý muž roku a doporučil mi, na co by se mohli zeptat. Tvrdil mi třeba, že si člověk může být jistý, že je pro porotce zajímavý, pokud se ho ptají na závažnější otázky. Pokud se ovšem zaměřují jen na povrchní věci, už se o něj nezajímají. Celkově mi hodně pomohl. A díky tomu jsme se skamarádili.

Takže v modelingové branži rivalita moc není?

Naopak, chováme se k sobě přátelsky. Zažil jsem to i na Mister International. Všichni jsme si připadali jako kamarádi. Dokonce jsme si i vzájemně pomáhali. Díky tomu jsem si Jižní Koreu vážně užil.

Co se pro vás po obou výhrách nejzásadněji změnilo?

Udělal jsem si jiný pohled na život. V Asii jsem byl totiž poprvé. A zjistil jsem, jak moc jsem rád, že žiju v České republice. Asie mi nevyhovuje. Třeba jídlo mi hrozně nesedlo. Bylo hodně ostré a hodně stejné. Další změna se pak projevila v komunikaci. Krásně jsem si procvičil angličtinu.

Posuzují vás teď jinak i doma?

Myslím, že ne. Samozřejmě se o mě začala víc zajímat média, ale ne nějak výrazně. Ale i tak to člověku může pomoct v modelingové kariéře. Jestliže se agentura rozhoduje mezi mnou a někým jiným, vítězství v Mister International mi přináší body navíc. Není to ale tak, že vyhrávám, kamkoli dojdu. Musím makat stejně jako předtím.

Sázeli na vás vaši přátelé před odletem do Koreje?

Sázky se přímo neuzavíraly, ale když viděli, jak vypadají moji konkurenti, tak mě hecovali, že bych se mohl dostat do užšího výběru. Jejich podpora mi hodně pomohla. Pokud má totiž člověk dostatečnou podporu, tak si víc věří a je to na něm i vidět. A to porotci poznají. Je ale třeba mít zdravé sebevědomí. Arogance přímo neletí.