V sobotu uplynulo přesně pětadevadesát let ode dne, kdy se v malém domku v Balbínově ulici v brněnských Židenicích narodil jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů, Bohumil Hrabal. Od poloviny minulého roku ležela Andrea Vítová z rajhradského Památníku písemnictví na Moravě v Hrabalových knihách, mluvila s příbuznými a pamětníky, v archivech sháněla fotografie a obíhala úřady, které mohly vydat dokumenty z jeho života. Tak vznikla výstava Bohumil Hrabal – Brněnské návraty, kterou od středy hostí klášter v Rajhradě na Brněnsku. „S Brnem zůstal Hrabal v kontaktu celý život,“ říká po dlouhých přípravách osmadvacetiletá kurátorka výstavy Vítová.

Jak vznikla myšlenka udělat v klášteře výstavu o slavném brněnském rodákovi?
Bylo to z iniciativy židenického rodáka Libora Rambouska, který je velký fanoušek Hrabala a znalec starých Židenic. Také se zná s jeho sestřenicí Evou Kiliánovou, která nám půjčila exponáty a od níž mám spoustu historek o Hrabalovi. Ta také doma našla dopisy, které psal z Prahy její sestře a celé rodině, což je velký objev, protože si Hrabal s nikým příliš nedopisoval a z literatury to vypadá, že byl usídlený v Praze a Brno bylo pouze takovou popelkou v jeho životě. Ale s Brnem zůstal v kontaktu po celý život.

Co psal Hrabal v dopisech svým sestřenicím z Brna?
Projevoval se v nich jako moudrý bratranec, protože byl zhruba o šestnáct let starší než ony, a byl to tedy jejich vzor. Ve čtyřicátých letech, kdy studoval filozofii umění, se zrovna zabýval Schopenhauerem a Nietzschem. Snažil se jim zprostředkovat, co vyčetl, a dávat jim rady. Eva Kiliánová vzpomínala, že podobně vypadaly i jejich debaty, když přijel do Brna.

Z jeho knih si o něm člověk může udělat obrázek jako o zábavném lidovém vypravěči a ne jako o intelektuálním vzdělanci.
Hrabal studoval celý život. Někde cituje slavné filozofy, někde ne. Říkal, že spousty myšlenek přebral a přetavil. Rozhodně to však nebyl žádný lidový vypravěč z hospody, byl velice vzdělaný a citlivý. Dělnickým stylem života jen naplňoval svůj ideál.

Kolik let Hrabal v Brně vlastně strávil?
Celkem čtyři roky, nejprve tři od svého narození v Balbínově ulici číslo 47, pak se rodina odstěhovala do Polné a posléze do Nymburka. Pak v Brně prožil ještě rok od svých jedenácti let, kdy zemřel jeho dědeček Tomáš Kilián. Rodiče se rozhodli, že tu Hrabala nechají studovat na gymnáziu, aby v domku babičce nebylo smutno. Jenže on propadl, skončil s šesti pětkami a nebyl způsobilý postoupit do dalšího ročníku. To pak literárně ztvárnil otcovou větou, že propadat může i doma v Nymburce. Otec jej tedy vzal zpátky k sobě.

Hrabal tedy musel mít nelehké dětství.
Navenek se prezentoval jako extrovert, ale uvnitř to byl velmi citlivý člověk a svými výstupy se snažil na sebe strhnout pozornost. Třeba od jeho sestřenice vím, že měl mindrák z toho, že špatně vyslovuje eř. Upoutával na sebe pozornost. Počural třeba spolužákovi před sebou nohy nebo to samé udělal s kamny tak, že když se v nich zapálilo, celá třída musela vypochodovat ven. Z doby na brněnském gymnáziu vzpomíná zase Hrabal na doktora Kňourka, kterému přivřel tkaničku do lavice, když zrovna něco vykládal. Učitel se pak prudce pohnul a roztrhly se mu gatě. V Hrabalovi se svářelo to, že chtěl být jednička a na druhou stranu byl velice plachý. Otázka je, co si přibásnil, protože většinou nějaký reálný základ přetavil svojí bujnou představivostí.

Vaše výstava má podobu spisovatelovy rodné ulice s jednotlivými čísly a vzpomínkami na jejich obyvatele. Hrabal tedy musel mít velice dobrou paměť.
Do Brna jezdil každé prázdniny od roku 1920, kdy nastoupil do školy, až do svých pětadvaceti let, kdy zavřeli vysoké školy. Na výstavě máme dokonce plánek, který Hrabal vytvořil v roce 1929, kde si může návštěvník srovnat, jak dobrou paměť Hrabal měl.

Na co z Brna Hrabal nejraději vzpomínal?
Třeba vypráví o tom, jak se chodili koupat do potůčku k Lacinovu mlýnu, který stával na Staré osadě. Dnes tam jsou paneláky a tramvajová smyčka. K potůčku se prý chodil koupat s jednou sousedkou z ulice, Mařou Turečkovou. V jednom rozhovoru vzpomínal, jak se jí přilepila košilka na tělo. Ale Turečková mu odpověděla, že to není vůbec pravda. A on na to zase reagoval v dodatku k textu, který vyšel v sebraných spisech. Píše tam, že si realitu možná přebásnil. Také rád vzpomíná na to, jak chodil hrát fotbal s klukama z Balbínky, jak fandili Sportovnímu klubu Židenice. V oddílu hráli jeho dva kamarádi Smolkové, které moc obdivoval, a s jejich nejmladším bratrem jim chodili čistit boty a dresy do kabiny.

Co ještě Hrabal jako malý vyváděl?
S babičkou Kiliánovou chodil do Obřan za strýcem Bohuslavem Kiliánem a jeho rodinou. Strýc se snažil Bohumila doučovat, když i podruhé propadl v Nymburku. Podle vzpomínek své sestřenice to mladý Hrabal ale dost ignoroval. Vzpomínala třeba na jednu historku, kterou vyprávěla její maminka. Jednou se česala v koupelně a její manžel Bohumilovi vysvětloval gramatiku. Budoucí spisovatel schválně odpovídal špatně a nevnímal, tak ho paní Kiliánová vzala kartáčem po hlavě. Kiliánovi byli vůbec taková temperamentní rodina. Později se tam ale Hrabal vracel rád, protože se u nich scházela elita, jezdil tam třeba Oldřich Nový nebo soudobí architekti. Jeho strýc také vydával časopis Salon a pak založil vlastní časopis Měsíc, který vycházel v německé mutaci v celé Evropě kromě nacistického Německa.

Jak se Hrabalovo dětství v Brně odráží v jeho díle?
Hrabal třeba vzpomínal, jak chodil s babičkou zalévat na židenický hřbitov nebo na Vinohrady, kde měli zahrádku. U něj je vůbec častý motiv květin. Píše třeba, že babička s dědečkem měli plnou zahradu květin a že dědeček nevyšel bez kytky v klopě, dokonce ji Hrabalovi dal, když šel poprvé do školy. Když jsem četla Obsluhoval jsem anglického krále, překvapilo mě, jakou roli tam hrají květinové motivy. Nebo takové detaily jako brněnská firma Heinrich Pisko, u které pracoval jeho dědeček s babičkou. Ta se objevuje v pasáži o tom, jak si Jan Dítě jde na Příkop koupit látku a v obchodě mu nabízejí výrobek od firmy Heinrich Pisko. Nebo tam má větu, že se Dítě narodil svobodné matce a že ho vychovávala babička. Tedy stejně jako v Hrabalově případě.

Jak to vlastně bylo s jeho rodinou?
Narodil se Marii Kiliánové a až do svých tří let měl jméno Bohumil Kilián. Jeho biologický otec je pravděpodobně Bohumil Blecha. Rodiče nechtěli, aby se za něj jeho matka Marie provdala, a navíc vstoupil do armády. Když se vrátil, byla už vdaná za Františka Hrabala. Dokonce má Hrabal v matrice zapsáno, že mu šel za kmotra František Hrabal, jenže se neví, jestli to byl budoucí nevlastní otec, nebo nevlastní dědeček, protože se jmenovali stejně. Hrabal žil u babičky, matka ho jezdila navštěvovat, ale pracovala jako pomocná účetní v Polné. Pak malého Bohumila František Hrabal adoptoval a on jej vnímal jako svého pravého otce. Hrabal má v Brně také nevlastní sestru, se kterou se potkal, ale biologického otce nechtěl nikdy poznat.

Odchod od babičky pro něho musel být velmi bolestný.
Měl k ní velmi mateřský vztah. Když se pak přestěhoval do pražské Libně, zařízení jeho pokoje v detailech připomínalo Balbínku. Vyzdobil si jej květinami nebo vyvěsil ceduli Václav Kysela, čištění hrobek a pomníků Brno­-Juliánov.

Po kom Hrabal podědil nebo pochytil vypravěčské sklony?
Celá jeho rodina měla vypravěčský talent, měl to ze všech stran. Bohumilova matka měla velký smysl pro humor a byla živelná vypravěčka, stejně jako jeho nevlastní bratr Slávek, který byl prý výborný vypravěč, ale nikdy nic nenapsal. Nebo strýc Pepin, kterého proslavily Hrabalovy knihy. Strýc Kilián zase neuměl vyprávět vtipy, ale když vyprávěl historky, tak stylem, jakým Hrabal později psal. Spisovatel přitom nebyl dobrý vypravěč, spíš mlčel a nechal mluvit jiné.

Vracel se Hrabal jako dospělý do Brna?
Když mu v roce 1950 zemřela babička, na Balbínce žil jeho prastrýc. Hrabal někdy jezdíval na návštěvu do Obřan, ale většinou tam nespal, cítil se totiž líp na Balbínce. Do Brna jezdil při rodinných událostech, na pohřeb nebo svatbu a taky na výstavy malířů. V Domě umění se podařilo ověřit, že zahajoval jednu vernisáž. Každopádně věděl, co s v Brně děje. Našli jsme dopis, který psal po smrti „Pipsi“, Hrabalovy ženy Elišky, ale jestli je to jeho poslední kontakt s Brnem, nevím.