Šéf Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje Milan Klusák je s výkonem svých zaměstnanců spokojený. Úkolů, které mu dělají vrásky, má ale po čtvrt roce v ředitelském křesle stále dost. „Jeden z hlavních problémů je zajistit záchranářům v Brně podmínky pro práci. Ze všech výjezdových stanovišť tu potřebám záchranky nevyhovuje ani jedno,“ říká Klusák.

Jak se s odstupem jednoho dne díváte na čtvrteční výkon jihomoravské záchranky při simulované nehodě na dálnici ve Starém Lískovci? Odhalila prověrka nazvaná Trauma 2009 nějakou slabinu?
V okamžiku zahájení akce jsem byl na krajském operačním středisku, protože jsem si chtěl ověřit, jakým způsobem v takových podmínkách probíhá jeho činnost. Musím říct, že mě čekalo milé překvapení – všechno šlo v naprostém klidu a s profesionalitou. Neshledal jsem žádný nedostatek. Uvidíme, co na to řekne příslušný rozhodčí, který tam na průběh dohlížel.

Byl jste na místě fiktivní nehody?
Ano. Překvapila mě tam skutečnost té události. V tuto chvíli tedy říkám, že se podařilo to, co jsme očekávali. Ověřili jsme si, že jsme schopni zvládnout mimořádnou událost. A našli slabá místa, která je potřeba do budoucna napravit či zlepšit. Jinak cvičení hodnotím kladně. Už osmnáct minut po první výzvě byl první těžce zraněný pacient převezen do zdravotnického zařízení. Všichni těžce zranění byli v nemocnici za hodinu a šestnáct minut, ostatní za dvě hodiny a třináct minut. To jsou vynikající výsledky.

Jaký je podle vás smysl takové akce? Někteří jí vyčítají nákladnost, ale kraj tvrdí, že každá ze složek Integrovaného záchranného systému by jinak musela mít cvičení vlastní.
Já osobně to vnímám pozitivně. Pokud vím, cvičení takového rozsahu tu od vzniku Jihomoravského kraje nebylo. Druhá věc je, že cvičit se musí tak jako tak. Dostali jsme příležitost ověřit si, jestli jednotlivé složky Integrovaného záchranného systému dokáží spolupracovat. A ukázalo se, že ta spolupráce je na poměrně dobré úrovni. Osobně pokládám za nutné, aby se cvičení opakovala každoročně. Lidé dostanou možnost se v ostrých podmínkách seznámit se vším, co může v krizové situaci nastat.

Toto cvičení má vedení kraje mimo jiné napovědět, kolik potřebuje traumacenter. Na začátku roku přišla o statut traumacentra brněnská úrazovka, nově ho získala Fakultní nemocnice Brno. Co se tím změnilo pro záchranáře?
To je otázka pro někoho jiného. Osobně se domnívám, že brněnské aglomeraci při daném počtu obyvatel neuškodí více možností, kam poraněné pacienty předat k ošetření. Vyhláška ministerstva zdravotnictví odebrala statut traumacentra Úrazové nemocnici Brno. Tudíž v běžném provozu pacienty, kteří patří do traumacentra, tam vozit nemůžeme. Nicméně tak jako každou jinou nemocnici úrazovku využíváme pro pacienty s lehčími poraněními. V tom mezi nemocnicemi neděláme vůbec žádné rozdíly.

Podle čeho záchranáři volí, kam pacienta převezou?
Rozhoduje o tom operační středisko podle toho, jaká kapacita je v konkrétním zdravotnickém zařízení právě k dispozici. Roli samozřejmě hraje i to, kde k případu došlo. Nepovezeme do Bohunic pacienta, který si zlomil nohu na Ponávce. Z dálnice zase nepovezeme do úrazovky člověka, který nepotřebuje dejme tomu spinální jednotku.

Když jste nastupoval, ředitel úrazovky Karel Doležal říkal, že se s vámi kvůli tomu chce sejít. Co jste vyjednali?
Seznámil mě s podmínkami poskytování péče v úrazové nemocnici. Měl jsem možnost nahlédnout na některá pracoviště a musím říct, že je pokládám za poměrně slušně vybudovaná. Po odborné personální stránce splňují všechno, co je třeba. A to i poté, co kvůli ztrátě statusu přišli o některé přístroje. Dnes už mají všechny zpět a jsou připraveni od nás pacienty případně přebírat a starat se o ně. Naše setkání se odehrálo pouze v této rovině, nic víc.

Ředitelem Zdravotnické záchranné služby jste se stal prvního června letošního roku. S jakými cíli a očekáváními jste nastupoval? Co jste musel přehodnotit?
Šel jsem do ní s představou, že její činnost musí odpovídat významu, jaký má. A věděl jsem o problémech na některých výjezdových stanovištích. Bylo mi jasné, že je třeba změnit organizaci stanovišť. Musíme totiž zajistit, aby záchranka mohla v souladu s platnou vyhláškou dorazit na jakékoliv místo v oblasti do patnácti minut. To vyžaduje i vazbu na jiné zdravotnické záchranné služby. Už jsem se proto sešel se zdravotním radou kraje Vysočina a ředitelkou tamní záchranky. Obdobně jsme jednal i s kolegy z Pardubického kraje o využití našeho výjezdového stanoviště v Opatovicích.

Jaká je situace v Brně?
Hlavní je zajistit dostatečně rychlý příjezd záchranky kamkoli v Brně a vytvořit také podmínky pro záchranáře. Ani jedno z brněnských výjezdových stanovišť tomu neodpovídá. Včetně budovy ředitelství na náměstí 28. října.

Co vám schází?
Nedostatečné prostory pro výjezdové skupiny, pro pracovníky, pro techniku. Ideální není vůbec nic. Další výjezdová stanoviště v Brně máme v pronájmu. Jedno u soukromé firmy, nemáme tam ani garáže. Obdobně na stanovišti v bohunické nemocnici jsou dvě místnosti – bez klimatizace a práci záchranářů naprosto nevyhovující. Uvědomte si, že lidé u nás pracují ve čtyřiadvacetihodinovém režimu, musí být přitom připraveni k okamžitému výjezdu. To jsou nelehké podmínky. Měl jsem možnost vidět operační středisko hasičů tady v Brně, a to je úplně jiný svět. K něčemu podobnému se musíme dopracovat i my.

Dovedete odhadnout, kdy by se situace mohla změnit?
Už jsem se dohodl s radním Zdeňkem Ryšavým, že se první zářijový týden sejdeme a zkusíme z několika variant vybrat ty nejvhodnější. O nich pak začnou jednat příslušné orgány kraje. Věřím, že systém výjezdových stanovišť přebudujeme co nejdříve.

Je mezi variantami, o kterých uvažujete, stále ještě možnost, že se centrum krajské záchranky přesune do Bohunic?
Je to jedna z variant. Ředitel Fakultní nemocnice Brno Roman Kraus mi potvrdil, že parcela, kterou jsme pro potřebu záchranky v minulosti vytipovali, je stále k dispozici. Je tu ovšem problém. Všechna operační střediska musí být do budoucna propojená do trojúhelníku pro případ, že na některém místě dojde k přerušení optického kabelu, kterým jsou centra propojena. Bohunická lokalita je z tohoto pohledu bohužel nejhorší a na nové propojení nejsou peníze. Jinou variantou je využití naší budovy ve Staňkově ulici. V tom případě bychom mohli využít tamní garáže a zbytek dostavět. A doplnit výjezdová stanoviště pro Brno-střed, Bohunice a Slatinu.

Od prvního srpna ubyly v Boskovicích a v Blansku dvě záchranky s lékařem . Zastupitelé obcí na Boskovicku protestují a napsali prý dopis hejtmanovi. Přišla k vám už od nich oficiální zpráva?
O žádném oficiálním protestu nevím, ani jsme dodnes žádný neobdrželi. Pokud se tak v budoucnu stane, budeme ho řešit.

Jak se změna složení týmů dotkne pacientů, které záchranáři ošetřují?
Změnili jsme složení dvou týmů rychlé lékařské pomoci v Blansku a Boskovicích v krátkém režimu práce na tým rychlé zdravotnické pomoci. To je obvyklý model, zavedený ve všech ostatních částech Jihomoravského kraje i v převážné části České republiky. Změna rozhodně nebude znamenat zhoršení přednemocniční péče ani dostupnosti záchranky. Lidé nemusí mít žádné obavy.

V květnu jste se nechal slyšet, že chcete vytvořit zaměstnancům záchranky dobré zázemí, aby neodcházeli. Chybí prý až třetina lékařů.
To je pravda. Lékaři chybí obecně, takže problém se týká všech zdravotnických zařízení a denně se o tom můžete přesvědčovat v médiích. Včera jsem zaslechl zprávu v rozhlase, že každoročně odchází dvě stě absolventů lékařských fakult do zahraničí. Myslím si, že to bude znamenat nějaké organizační změny.

Jak vám v práci ředitele pomáhá předchozí zkušenost ze záchranky?
Předesílám, že jsem nikdy nebyl záchranář. Pracoval jsem ve Zdravotnické záchranné službě okresu Blansko ve funkci vedoucího úseku správy po boku ředitelky Rybářové, která tehdy záchranku vedla. Když jsem se rozhodoval, jestli půjdu, nebo nepůjdu do Brna, bral jsem v úvahu i tuto zkušenost. Mezi záchranáři mám spoustu přátel.

Kvůli záchrance jste opustil pozici ředitele blanenské nemocnice. Mnozí říkají, že hospodaření této nemocnice nabralo nový vítr do plachet díky vám. Jak jste odchod prožíval?
V blanenské nemocnici se podařilo něčeho dosáhnout. Byla to ale zásluha celého kolektivu zaměstnanců a mravenčí, několikaletá práce. Ze situace, kdy na tom nemocnice hospodářsky nebyla dobře, jsme se dostali do stavu, kdy fungovala na velmi dobré úrovni. Věřím, že blanenská nemocnice bude dál vzkvétat i pod novým vedením, protože podle mě je pěkná a pacienti jsou tam spokojení. A proč jsem šel do Brna? Byla to příležitost chopit se něčeho nového a podílet se na řešení nových problémů.

Toto léto záchranáři zaznamenali rekordní počet výjezdů. V červenci dvakrát překonali desetiletý rekord. Čím to podle vás je?
Příčin je víc. V mnoha případech si lidé za zranění či zhoršení zdravotního stavu mohou sami – nedodržují základní preventivní opatření, nařízení lékařů. Často pod vlivem různých omamných a psychotropních látek způsobí zranění nejen sobě, ale co je horší, svou lehkomyslností i dalším osobám.

Pořád se mluví o tom, že lidé potřebují záchranku častěji. Že nechtějí pouze záchranáře, ale přímo lékaře. S čím se naopak střetávají pracovníci záchranné služby? Co jim vadí?
Záchranáři, lékaři a operátoři jsou lidé, a ne stroje. Někdy je lidé volají kvůli banalitám. Záchranáři pak přijedou na místo a zjistí, že jde například o případ čtrnáctidenní bolesti zad či týden trvajících teplot, které dotyčný člověk zanedbával. Či svůj stav s praktickým lékařem vůbec nekonzultoval. Na jiném místě přitom v tu chvíli může být pacient, který akutní neodkladnou pomoc nutně potřebuje. Záchranná služba je tu pro situace akutního ohrožení života, léky proti teplotám nedisponujeme. Někteří lidé zase záchranářům docela nevybíravým způsobem nadávají. Nemyslím, že si to tahle profese zaslouží.

Když jste nastupoval na místo ředitele jihomoravské záchranky, mluvil jste o tom, že se pokusíte na novém místě vytvořit mezi lidmi dobré vztahy. Aby vedení i zaměstnanci táhli za jeden provaz. Podařilo se to?
Ne úplně, ale v tak krátkém čase to, myslím, ani není možné. Když jsem přišel do blanenské nemocnice, trvalo mi tři roky, než jsem lidi přesvědčil, abychom to k něčemu lepšímu táhli společně. Takže neočekávám, že za dva měsíce v Brně se mi podaří totéž. Uvidíme.