Koryčánek: Politici dříve neměli o sgrafitu ani tušení

V souvislosti se „zakázaným“ sgrafitem nahé mužské postavy, které mělo zdobit zadní stěnu galerie, a také s připravovanou květnovou přehlídkou Sochy v ulicích. Koryčánek v rozhovoru mluví o obou a vzpomíná přitom na loňskou aféru kolem neonového srdce sochaře Jiřího Davida, které někomu mohlo připomínat ženské lůno. „Nic podobného pro letošní ročník nechystáme, i když v čemkoli se dá nalézt cokoli, co by mohlo souviset s lidskými pohlavními orgány,“ říká s nadsázkou Koryčánek.

Dům umění získal nedávno popularitu v souvislosti se sgrafitem, které propagují autor návrhu Petr Hrůša a sochař Michal Blažek. Ten ve středu dokonce vylezl na lešení domu, aby bojoval proti zrušení sgrafita ze strany brněnských radních. Proč podle vás plánovaná nástěnná ozdoba nyní vzbuzuje takové vášně?
Od počátku jsem to byl já, kdo se vyslovoval proti tomu, aby na zdi Domu umění vzniklo sgrafito. Architekt Petr Hrůša, který je vymyslel, zase trval na tom, že je tam chce mít. O sgrafitu jsem se dozvěděl až poté, co věc prošla brněnskou radou. Pak jsme řešili mnohem závažnější věci, které souvisely s celým pojetím rekonstrukce. Takže věc se sgrafitem zůstala v pozadí a dostala se na pořad dne až nedávno.

Co vám na sgrafitu nejvíc vadí?
Dům umění má ambice být něčím víc než regionální výstavní síní a toto je prvek, který jej zbytečně shazuje. Připravovat výstavu současného rakouského umění a zároveň se dívat na sgrafito, které má být totem, které má bránit Dům umění proti špatným vlivům současného výtvarného umění, je nesmysl. Je také špatné, že se převezme ilustrace k Vitruviovým knihám o architektuře, to se otrocky převede na zeď a ještě doplní heslem Devotio moderna – soudobá zbožnost. Architekt Hrůša tvrdí, že duchovno není jen náboženská kategorie, ale souvisí také s oblastí umění jako jakéhosi chrámu, kam se uchylujeme, abychom načerpali energii nebo pozitivní momenty. Tak já umění nevnímám a nikdy nebudu. Je to nostalgie a také zkreslené iluze o tom, jak mohlo umění fungovat v minulých stoletích.

Město Hrůšův projekt nejprve schválilo, a teď z něj za pět minut dvanáct sgrafito vyloučilo. Není to taky trochu tím, že politici umění nerozumí?
Obávám se, že nikdo z politiků, kteří v úterý rozhodovali o tom, jestli tam sgrafito má být nebo ne, o něm do té doby neměli vůbec tušení. Ani já jsem nechtěl, aby diskuze o sgrafitu přešla na politickou rovinu. Snažil jsem se to marně řešit prostřednictvím debaty a dohody s Petrem Hrůšou a investičním odborem brněnského magistrátu, který si projekt objednal. Čím větší byl odpor ze strany Hrůši a Blažka, tím větší rozruch z naší strany se odehrával. Postupně se k tomu dostával stále větší okruh lidí, kteří jsou spojení s Domem umění nebo se kolem něj pohybují, případně patří mezi odborníky. To jsou hlasy, které se dostávají až na radnici. V minulém týdnu si například náměstek primátora Daniel Rychnovský vyžádal podklady, na základě kterých měla rada o osudu sgrafita rozhodnout.

Michal Blažek tvrdí, že dokumenty byly podvržené a zfalšoval jste je právě vy.
Jiné podklady jsem v té době neměl k dispozici. Také jsem řekl panu Hrůšovi, že pokud dochází k nějakým změnám, třeba v podkladech, ať mě o tom informuje. Sám mi potvrdil, že změny byly čerstvé, vyžádal jsem si od něj další varianty, které připadají v úvahu k projednání do další rady.

Jak je možné, že Blažek vylezl na lešení Domu umění a zůstal tam, dokud si pro něj nepřišli strážníci?
Pracovník stavební firmy se mu v tom snažil zabránit, ale těžko můžete působit fyzickou silou. Může tam vlézt kdykoli. To, co on vydával před médii za práci na sgrafitu, byla pouze zástěrka. Ve skutečnosti tam jen rýsoval síť a pak nechal obvolat média, aby vzbudil rozruch.

Jak se podle vás bude dění kolem sgrafita vyvíjet dál?
Jakékoli ozdobné dotváření Domu umění je naprosto zcestné.

Budou na to slyšet politici, nebo se spíš pokusí Blažka uklidnit?
To nedovedu odhadnout. Vím jen, že náměstek pro kulturu Daniel Rychnovský si vyžádal u několika lidí expertizu, aby si ověřil, jestli to, co vymyslel architekt Hrůša a co měl Blažek uskutečnit, má smysl a opodstatnění. Nebo zda je to věc, která nemá žádnou kvalitu. Já jsem přesvědčený o tom, že to kvalitu nemá. Bude na sboru expertů, aby rozhodl.

Jak byste postupoval, kdyby rada nakonec sgrafito na Domě umění schválila?
Požádám o podporu návštěvníků i odborníků. Na základě reakcí, co mám, je odpor takový, že to jistě bude argument i pro další rozhodování. V tuto chvíli jsem zodpovědný za to, jak Dům umění působí na lidi, a jestli je věrohodná instituce, nebo ne. Pokud bych měl připustit, že sgrafito tam bude, sám před sebou ztrácím oprávnění ve funkci ředitele Domu umění pobývat.

První fáze oprav Domu umění skončí na konci června. Bude už galerie v provozu?
Ne. Bude to období kolaudace, stěhování, přípravy domu a zkoušení technologií. Chtěli bychom ale otevřít Dům umění ještě předtím, než se tam objeví první výstava.

Součástí nově opravené galerie by měla být i kavárna. Na to vám chybí peníze.
Chceme, jak jen to bude možné, vypsat výběrové řízení na projekt a na dodavatele stavby. Kavárnu pak pokud možno otevřít do sedmnáctého listopadu. Jestli se to podaří, je otázka. Začínám o tom pochybovat, protože už mám konkrétnější představu o tom, jak to může na stavbě typu Domu umění vypadat. Budeme se však snažit, protože jsme to slíbili autorům, kteří nám dali umělecká díla do aukce a ta pomohla úpravu kavárny platit. Rozhodně bude fungovat denní kavárna a bookshop ve vstupní hale Domu umění.

Nový Dům umění má přiblížit umění více lidem. Je to těžké?
Není to lehké, ale ani neřešitelné. Co vedlo k odtažitosti domu, byla fyzická i psychická bariéra. Dům umění byl za živým plotem, kolem něj stromy, jeho schránka nevypadala vábně. Teď by z ní mohla být taková obchodní galerie, kde nejsou pouze výstavní prostory, ale i kavárny, koutky pro děti. Aby divák poprvé vstupující do tohoto domu měl pocit, že si může dát kávu bez ohledu na to, jestli navštíví výstavu. Také pořádáme akce, které se dostanou mimo výstavní prostory, jako jsou Sochy v ulicích.

Mají Sochy v ulicích šanci zaujmout i lidi, kteří by jinak dovnitř do galerie nepřišli?
Mají lidem zprostředkovat výtvarné umění přímo tam, kam běžně chodí, a také jim komplikují všednost, která s užíváním veřejného prostoru souvisí. Sochy vyvolávají otázky a už jen samotné zpochybnění je forma komunikace. Zpochybněním myslím to, jak je vytvářený veřejný prostor, jak je postavená ulice, jak funguje život v rámci ulice. Jedním z příkladů je třeba Torzo koně od Václava Kyselky, který má stát letos v Průchodní ulici. Je to mimo jiné odkaz na fetiš krokodýla, který visí na Staré radnici, nebo poznámka k soše markraběte Jošta, jež se připravuje pro Moravské náměstí.

Loni na Starou radnici sochař Jiří David umístil neonové srdce, o kterém umělec tvrdil, že může připomínat i ženské lůno. Média zajímalo hlavně to, jak se k této interpretaci postavil náměstek primátora a lidovecký zastupitel Rychnovský.
Je velmi jednoduché i pro politika dostat se v médiích do úzkých. Stačí mu připravit nějakou vějičku. Byla to naivita ze strany Jiřího Davida, který byl tak otevřený a pustil se do výkladů, které se daly spojovat s jeho Srdcem. Tedy že by mohlo připomínat i ženské lůno.

Stačilo však, aby David pozměnil svou interpretaci a vyměnil ženské lůno za svatozář. Dílo mohlo na radnici zůstat.
Zpochybnění je zdravé, i toto je jeden z momentů zpochybnění ve veřejném prostoru. Veřejný prostor je širší a dotýká se i politiky.

Jaký je váš názor na to, že když je to svatozář, je to v pořádku, a když je to ženské lůno, tak na radnici nesmí být?
Naštěstí to tak je. Je dobře, když existuje nějaká ústupová cesta i pro politika.

Byl náměstek Rychnovský přinucený zareagovat tím, že požadoval po Davidovi změnu interpretace?
Myslím, že ano. Nechci to vztahovat jen na tento příklad, protože to je další dopad vztahu zadavatele a umělce. Vždy to bylo tak, že člověk, který do něčeho dává peníze, chce i určitý obsah.

Nemohl nechat bez povšimnutí, že na radnici bude chvíli viset i zpodobnění ženského lůna?
To nevím.

Má některá z letošních soch šanci stát se podobně kontroverzní jako Davidovo srdce?
Mám za to, že ne. Žádný z objektů ani náznakem, i když ani to nemůžeme zaručit, protože v čemkoli se dá nalézt cokoli, co by mohlo souviset s lidskými pohlavními orgány.

Mám na mysli jakkoli kontroverzní věc, která, jak říkáte, „zpochybňuje“ každodenní vnímání prostředí.
Nejde nám o to, tady udělat svoz soch z ateliéru, ale spíš o to, pracovat se samotným prostorem. Tak třeba audiosochy v podání Tomáše Vaňka mohou být jednou z těch hůře uchopitelných věcí.

Můžete Vaňkovy akustické sochy přiblížit?
Vaněk chce vytvořit iluzi přepadení knihkupectví. Tato iluze bude dostupná v podobě konkrétní nahrávky, kterou si může člověk v knihkupectví vyslechnout pomocí sluchátek. Prostorový zvukový zážitek spojený s nahrávkou bude tak dokonalý, že je možné mluvit o akustické soše.

Dům umění spolupořádá také akci Muzejní noc. Jak vidíte smysl této akce? Může dlouhodobě přitáhnout lidi do muzeí?
Muzejní noc nemá větší dosah než jednorázový zážitek. Osmdesát procent lidí se jindy v galerii neobjeví. Na druhou stranu je tam i nějaké procento lidí, kteří mohou zjistit, že muzeum nebo galerii je dobré sledovat pravidelněji a začnou tam také docházet.

V čem tedy spočívá kouzlo oné noci, která se letos odehraje šestnáctého května?
V jeho mimořádnosti. Na stejné místo se dostává velké množství lidí, a to je atmosféra, kterou chce řada lidí zažít. Kombinace s tím, že se mohou podívat do muzejních prostor, kam by nikdy jindy nepřišli, vytváří zvláštní zkušenost. Především je to však zážitek pospolitosti, co je vyvádí z domova do nočních ulic.