Milan Uhde vystudoval filozofickou fakultu v Brně a poté pracoval jako redaktor měsíčníku Host do domu. Roku 1972 se však stal zakázaným autorem, a to až do převratu v roce 1989. O rok později vstoupil do politiky, avšak v roce 1998 se opět stává spisovatelem z povolání. „Politika člověku zaručeně přinese dvojí radost. První, když do ní vstoupí, a druhou, když z ní odchází,“ říká brněnský dramatik, který 28. července oslavil 75. narozeniny.

Minulý týden jste slavil 75. narozeniny. Jaké to pro vás bylo období?
Tentokrát jsem se obešel bez oficiální asistence. Slavil jsem tři dny, samozřejmě ne nepřetržitě, ale jen s blízkými lidmi - sourozenci, synem, s přítelkyní a nejbližšími přáteli. A jsem tomu rád, protože v oficialitě je vždycky kus falše.

Nyní pracujete na knize vzpomínek. Máte tendenci bilancovat?
Bilancovat jsem nechtěl, protože si myslím, ať právem nebo neprávem, že jsem nenapsal a neřekl všechno. Vzpomínky zavánějí nekrologem. Přátelé mě přemlouvali, že mám vzpomínat jen na Hosta do domu, a na to mě nachytali. Nakonec mě to chytlo. Připsal jsem kapitolu o školních letech, o filozofické fakultě a navázal, jak to bylo po zániku Hosta do domu…Tak vznikly vzpomínky, kterým jsem se chtěl tolik vyhnout. Knižně by měly vyjít během příštího roku.

Na filozofické fakultě v Brně jste vystudoval češtinu a ruštinu. Už tehdy jste věděl, že spíše než učitelství se chcete věnovat psaní?
Učit jsem nechtěl. Se školstvím jsem měl různé konflikty. Ne proto, že bych neprospíval, spíše naopak. Prospíval jsem velmi dobře, a tudíž jsem si dovoloval různá studentská alotria, kritizoval tehdejší pedagogické procesy a rozhodně se necítil na to, abych se stal jejich součástí. Ať bych chtěl nebo ne, musel bych upevňovat nepravdy, které tehdejší pedagogové do žáků vpravovali.

S Hostem do domu jste začal spolupracovat už jako student?
V brněnské redakci byli tři redaktoři, a všichni kolem padesáti. Kromě šéfredaktora Macáka to byli Oldřich Mikulášek a Jaromír Tomeček. Byli to výborní autoři, ale nikdo z nich nebyl nadšen z toho, že musí chodit do tiskárny, dělat korektury nebo se dohadovat s metérem, když se ručně sázelo. Sháněli někoho mladého a já jsem se tam tehdy „ometal“. Psal jsem různé příspěvky, které samozřejmě nikdo netiskl. Oldřich Mikulášek a Ludvík Kundera, kteří mě dobře znali, se přimluvili, ať to šéfredaktor se mnou zkusí. Dostal jsem zkušební lhůtu šesti měsíců, po které jsem však stejně musel na vojnu. Ale zřejmě jsem se osvědčil, protože jsem po návratu z vojny v květnu 1960 v redakci nastoupil.

Jaká to pro vás byla zkušenost?
Dostal jsem se do blízkosti vynikajících spisovatelů. S Oldřichem Mikuláškem jsem seděl v jedné místnosti. Občas na mě kývl a řekl: Půjdeme za osvěhou. Tak nazýval vinárnu, kde jsem s ním proseděl mnohé hodiny a on nádherně a zasvěceně mluvil o poezii. To bylo školení, které mi, při vší úctě, filozofická fakulta za celých pět let neposkytla. Jan Skácel mluvil méně a vůči mladým lidem mého typu byl zdrženlivý, ale věci, které mi říkal, byly nesmírně moudré a užitečné.

Jako externista působil v Hostu do domu také brněnský literární kritik a estetik Oleg Sus.
Byl to můj znamenitý učitel z filozofické fakulty. Do redakce chodil denně a spolu s Oldřichem Mikuláškem byl mým guru. Za vše, co jsem se v šedesátých letech naučil, vděčím jim. Nic lepšího mě potkat nemohlo.

V Hostu do domu jste působil do roku 1970, poté jste publikovat nesměl – až do roku 1989. Cítil jste zlost, zatrpkl jste?
Na zatrpknutí nebyl čas, protože to byl zápas o existenci. Zpočátku jsem si samozřejmě velmi naivně myslel, že pogrom, který tady po sovětské okupaci vypukl, za pět šest let pomine, ale v roce 1974 už jsem věděl, že bude předlouhý, možná dokonce trvalý. Emigrovat jsem nechtěl, ale tušil jsem, že jestli něco nepodniknu, skončím jako autor navždy. Jednoho dne mě k sobě pozval Pavel Kohout a ptal se, kde mám nové hry. Doma v šuplíku, řekl jsem. A on na to: Nezlob se, to seš vůl. Vzal telefon, zavolal svého německého nakladatele a vyjednal, že mu své hry pošlu. Měl jsem z toho strach, protože to by byl poslední krok, kterým se můj zákaz promění v definitivu.

Co jste udělal?
Nakonec jsem pochopil, že mi Pavel radí dobře. Hry jsem poslal a podepsal smlouvu s nakladatelstvím Bärenreiter, které se pak staralo o publikaci mých starších i nových her v cizině.

U nás vaše texty vycházely pouze pod pseudonymem?
Přátelé mi nabídli spolupráci na cizí jméno. Pseudonym nestačil, protože cenzura vyžadovala, aby autor jakékoliv hry, jakéhokoliv románu, novinového článku nebo básně, dodal potvrzení, že zaměstnavatel nebo místní stranický výbor nemá nic proti tomu, aby publikoval. Neměl jsem nikoho, kdo by mi takové potvrzení vydal. Mohl jsem se podrobit a veřejně litovat, že jsem se provinil. Jenže já nevěděl, čím jsem se provinil. Někteří mí kolegové, kteří na tom byli jako já, to udělali. Ale jen někteří z nich směli potom publikovat. Bylo to tudíž spojeno s nemalým rizikem. Druhou možností bylo říct: Ne, nesouhlasím s tím, jak to tady vypadá, a stavím se proti tomu. A to jsem udělal, když jsem na svátek svatého Štěpána roku 1976 podepsal Chartu 77.

Stál jste také u zrodu nakladatelství Atlantis. Jeho oficiální vznik se ovšem váže až k roku 1989, je to tak?
Když v roce 1988 vyšel zákon o družstevnictví, byl to první nesmělý krok československého režimu k tomu, aby dostala alespoň nějakou možnost soukromá iniciativa. Ani nadále nesměl existovat soukromý instalatér, ale dalo se založit družstvo. Brněnští přátelé, i když nebyli spisovatelé, zkusili zákona využít a požádali o povolení založit družstvo nakladatelské. Připojil se k nim i Václav Havel a další zakázaní spisovatelé. Havel svolal na svou chalupu na Hrádečku tiskovou konferenci. Jeden ze tří přítomných zahraničních novinářů položil zásadní otázku, kdo nakladatelství povede. Václav Havel se rozhlédl po místnosti a podíval se na mě: Šéfredaktorem je Milan Uhde. Nikdo se mnou předtím o tom nemluvil. Samozřejmě, že přátelská solidarita velela odpovědět: Ano, samozřejmě. Tak jsem se stal šéfredaktorem.

Co to pro vás obnášelo?
Naštěstí pro mé pracovní vytížení trvalo ještě tři čtvrtě roku, než jsme žádost oficiálně podali. Odpověď žádná. Zato někdy z jara 1989 napsalo Rudé právo, že prospěšný zákon o družstevnictví se chystají zneužít temné živly. Havel, Topol a Uhde si prý představují, že si budou v republice vydávat své spisy. Jenže přišel listopad a začátkem prosince 1989 jsem dostal pozvání, abych se dostavil na Český úřad pro tisk a informace, takzvaný ČÚTI, který se původně jmenoval velmi výstižně ÚTISK, ale tu zkratku pochopitelně brzy změnili. Měl jsem si vyzvednout licenci. V prosinci 1989 jsem tedy od komunistických úředníků, kteří dvacet let terorizovali českou literaturu a žurnalistiku, dostal papír, že družstvo Atlantis může oficiálně publikovat krásnou literaturu a eseje.

Knihu kterého autora jste vydali jako první?
Byl to soubor povídek Má veselá jitra od Ivana Klímy. Kniha vyšla v nákladu osmdesáti tisíc výtisků, a téměř hned se prodala. Takový byl tehdy hlad po zakazované literatuře a ochota ji kupovat.

Rok po převratu, v roce 1990, jste se stal druhým polistopadovým ministrem kultury. Kdo vás oslovil?
V červnu 1990, právě v době voleb, jsem byl v Německu na velké politické diskusi a do Kolína nad Rýnem mi zavolal designovaný předseda vlády, kamarád Petr Pithart. Měl jsem se u něj zastavit, až pojedu z Německa zpátky. Navrhl mi, abych dělal ministra kultury. Zeptal jsem se, kolik času mám na rozmyšlenou. Řekl, že deset minut, protože pozítří je slib vlády. Odpověděl jsem: Tak ano, a ve zbylých devíti minutách mi řekni, jak ta vláda bude vypadat.

Co jste do té doby musel stihnout?
Přišel protokolista a zeptal se, zda mám nějaký reprezentativní oblek. Měl jsem na sobě texaskovou bundu a texasky, což bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech mé jediné oblečení, jednak z důvodů úsporných a také proto, že jsem do divadla ani do žádné společnosti nechodil. Jel jsem tedy na Příkopy do konfekce OP Prostějov a chtěl si koupit reprezentativní černé šaty. Paní Kraftnetrová, která obchod vedla, mi řekla: To bude těžké, v posledních dnech tu bylo sedm poslanců. Skládají slib, a černé šaty vykoupili. Ale byly by tu prý pěkné světlešedé šaty. Vyzkoušel jsem si je a paní Kraftnetrová povídá: Ty vám jdou, v těch byste mohl i k ministrovi. Povídám: Paní Kraftnetrová, netušíte, jak blízko bijete. Pak jsem si taky koupil černé polobotky. U slibu vlády se ukázalo, že z devatenácti ministrů mělo čtrnáct černé polobotky navlas stejné. Ostatní měli jiný typ polobotek, ale taky stejné… Jiné tehdy u nás na trhu nebyly.

Jaké byly vaše začátky na ministerstvu?
Byl jsem přesvědčen, že politika je čarodějná kuchyně, kde se vaří zcela záhadné lektvary, kterým normální lidé nerozumějí, a proto je potřeba, aby kuchaři byli obzvláště čestní lidé. Teprve hodně později jsem přišel na to, že politika je střetání sociálních zájmů a že v ní hrají velkou úlohu i zájmy osobní. Měl jsem představu o tom, co chci v kultuře prosazovat. Podle mě byl hlavním zlem stát, který za komunistů do kultury pořád zasahoval, určoval, který básník je dobrý nebo špatný, a proto může nebo nemůže publikovat.

Kdo z vašich přátel působil na ministerstvu kultury s vámi?
Marně jsem přemlouval některé své přátele, aby mi šli dělat náměstky. Byl jsem tudíž odkázán na lidi, které jsem viděl poprvé, a všichni se mi vemlouvali. Do toho přišla první zpráva, že na severu Čech je na spadnutí památkově chráněná věž. Svého tajemníka pana Kupku, kterému jsem jako jedinému mohl ten den důvěřovat, jsem pověřil, ať objedná řidiče, že pojedeme do Klementina. Řekl: Jet tam můžeme, ale co tam budeme dělat? Povídám: Musím si přece o té věži něco přečíst. Z kterého století je, jaký je na ní materiál a jak bude nejlepší ji spravit. On na to: Jak si přejete, ale na úřadě je památkový odbor, deset odborníků-památkářů. Když jim to teď uložíte, ráno to přinesou. Příjemně mě to překvapilo. Neměl jsem potuchy o ničem. Přišel jsem řídit úřad a nevěděl, jaká je jeho struktura a jakou jsou jeho kompetence. To je bída všech převratů: do čela nastoupí lidé, kteří sice mají dobrou vůli, ale nic neumějí, zatímco ti, co něco umějí, nejsou důvěryhodní, často právem.

Pomoci Václava Havla jste se nedovolával?
Václav Havel byl tehdy velmi mocný muž a velký vliv měli jeho poradci. Částečně to byli mí přátelé a známí - Petr Oslzlý, Michael Žantovský nebo Eda Kriseová. Ale ve všem jsme se neshodovali. Na ministerstvo kultury se například obrátil jeden německý podnikatel, že chce na prázdniny pronajmout Stavovské divadlo, kde bude dělat mozartovská představení. Na mně bylo, abych s ním uzavřel dohodu. Hned přijel poradce prezidenta a řekl: Václav Havel soudí, že je to výborná věc. Ale já jsem se s tím podnikatelem sešel a zjistil, že je to fantasta a projektant větrných zámků, který navíc nemá peníze. A tak, přiznávám, jsem se kroutil a závazný podpis odkládal. Po třech čtvrtích roku ten podnikatel zjistil, že si důvěru nezískal, a odpadl. Zkrátka vliv Václava Havla a jeho poradců mně ne vždy situaci usnadňoval. A já jsem byl otevřený a často na úřadě vyvolával překvapení tím, že jsem názor rozdílný od prezidentova netajil. Byla to pro mě první velká lekce politických vztahů.

Po dvou letech na ministerstvu kultury jste byl poslancem a předsedou Poslanecké sněmovny. Jak to prožívala vaše rodina?
Doma jsem se prakticky přestal vyskytovat a rodina to nenesla lehce. Syn měl sedmnáct let a dcera čtrnáct, byli zvyklí, že jsem jim byl stále na dosah. A najednou jsem odjel a tři týdny mě nebylo. Když jsem přijel, měl jsem na ně dvě a půl hodiny a už jsem zase musel zpět do Prahy.

A vaše psaní?
Tvůrčí život neexistoval, ba hůř: za tu dobu jsem nepřečetl jedinou beletristickou knihu. Politice jsem se věnoval poctivě až do fyzického vyčerpání Nechci říct, že to byla moje přednost. Možná jsem byl spíš nešikovný, takže mi dlouho trvalo, co by profesionál zvládl daleko rychleji. Byl jsem denně šestnáct, sedmnáct hodin v provozu, nikdy jsem si nešel zahrát tenis, nikdy nešel do sauny. Na to nebylo pomyšlení. Psal jsem si projevy sám a sám se snažil vyřizovat dopisy, protože jsem nechtěl podepisovat, co někdo vypracoval mým jménem. Ale vyžadovalo to spoustu času a postupně jsem to přestal zvládat.

Nic jste za těch osm let nenapsal?
Můj blízký kamarád Zdeněk Pospíšil, který mě před listopadem 89 držel nad vodou tím, že vzal na sebe tři mé hry, mezi nimi i Baladu pro banditu, než sám emigroval, se vrátil ze Švýcarska a požádal mě o napsání muzikálu. To jsem mu vymluvil. Nakonec jsem mu přislíbil novou písničku do své starší dramatizace Na Pohádku máje. Písničku jsem plodil dva měsíce a přiznám se, že refrén jsem nakonec vyseděl na záchodě, protože jinde na to nebyl klid. To byl můj jediný tvůrčí čin za těch osm let, které jsem zakončil se smrtelnou únavou.

Co se pro vás po odchodu z politiky změnilo?
Poté, co jsem odešel, jsem půl roku prakticky prospal. Nebyl jsem schopen napsat řádek. Nad knihou jsem okamžitě usínal. Lékař řekl, že to je naprosté vyčerpání organismu a může to tak zůstat napořád. Po půl roce jsem naštěstí začal opět normálně žít a postupně i pracovat.

Co člověku politika dá?
Politika člověku zcela zaručeně přinese dvojí radost. První, když do ní vstoupí, a druhou, když z ní odchází. Mezitím mohou být různá šťastná období stejně jako těžkosti, ale tyto dvě radosti pokládám za naprosto nesporné a mě potkaly.

Sledujete současné politické dění?
Veřejný život mě stále poutá. Úroveň politiků pro mě úzce souvisí s úrovní celé společnosti. Nemohu souhlasit s představou, že jsme dobrá společnost, která má špatné politiky. Česká společnost - při vší úctě, kterou k ní mám, a při vší úctě k národu, který prošel zkouškami, pod nimiž by se jiný národ nadobro zlomil -, má mravní normy dodnes pošinuté o něco níž, než je v Evropě zvykem. Hudrování na politiky těžko snáším, protože tradiční evropská společnost by si s korupčními politiky poradila rychleji a radikálněji.

Po návratu z politiky jste také začal znovu přednášet na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jak vás studenti přijali?
Učil jsem dějiny moderní literatury, období zakázané literatury a literaturu po roce 1945. Samizdatové texty jsem měl doma, takže jsem přicházel na fakultu každé pondělí s dvěma kufry knih, předčítal studentům a vyprávěl o autorech. Přednášku mi určili na sedm hodin ráno. V tu těsně povíkendovou dobu bývá účast zpravidla minimální, ale mně přišlo posluchačů tolik, že jsem musel přednášet v aule. Po půl roce jsem se stal ministrem a dostal neplacenou dovolenou. V roce 1995 mně jako předsedovi Poslanecké sněmovny chráněnému ústavou dal pan děkan výpověď. Mohl jsem se soudit a místo si vysoudit, ale pochopil jsem, jak moc mě na katedře české literatury nechtějí. Nesoudil jsem se, ale příšerně se vztekl a nepřešlo mě to dodnes. Na půdu filozofické fakulty jsem od té doby nevstoupil, dokážu oželet i zajímavé přednášky, které tam občas pořádají. Když se o mé alma mater někdo přede mnou zmíní, hraju údiv: V Brně je filozofická fakulta? - To je ovšem jen slabá kompenzace toho bezmocného vzteku.

V nadcházející sezoně se od vás diváci dočkají hned dvou titulů, je to tak?
O hru o Janáčkovi mě požádal Vladimír Morávek (umělecký šéf Divadla Husa na provázku, pozn. redakce). Tento týden ve čtvrtek jsme spolu měli poslední schůzku nad textem, než se dostane k hercům. Premiéra bude 11. listopadu 2011, což je takové nápadné datum. Kéž by bylo i šťastné. Ještě předtím jsem dopsal libreto k muzikálu Divá Bára. Premiéra bude v Městském divadle v březnu 2012.

Klasické náměty ve svých hrách často parafrázujete. Bude to tak i u Divé Báry?
Divou Báru nelze převrátit naruby ani levně parafrázovat. Konflikt jsem ale zkusil přitvrdit. U Boženy Němcové je to poloidylka. V inscenaci, na níž spolupracuji s Milošem Štědroněm, se Bára maskuje za ďábla. S výtvarnicí Zuzanou Štefunkovou-Rusínovou jsem se domluvil na tom, aby návrhy kostýmů a masku vypracovala tak, že když se Bára objeví u hřbitovní zdi, musí se jí obecenstvo leknout. Má to být výjev jako z hororu, a Báře za to hrozí lynč. Pro Faráře jsem zase napsal píseň, kterou mně možná bude někdo mít za zlé. Její refrén zní: Kdo chce s lidmi býti, musí s nimi žíti, kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Je to vlastně tak trochu farář–populista, ve skutečnosti prototyp současného politika.