Milan Uhde: Z demonstrací jsem chvátal k telefonu

Tehdejší disident, který od roku 1972 až do sametové revoluce nesměl publikovat, se po převratu naplno vrátil do veřejného života. Stal se druhým polistopadovým ministrem kultury a ve vrcholné politice se pohyboval až do roku 1998. „Česká republika má dvacet let po revoluci spoustu problémů, ale všechny se dají řešit, protože žijeme v otevřené společnosti,“ říká muž, který je stále významnou postavou brněnského kulturního dění.

Kde jste byl v pátek 17. listopadu, když v Praze na Národní třídě začínala revoluce?
Zazimovávali jsme se synem chalupu v Jamném na Ústeckoorlicku. Běhal jsem kolem chalupy, vynášel žumpu. Syn vařil, topil a při tom poslouchal Svobodnou Evropu. Hlásili, že se v Praze odehrál krutý policejní zásah. Já si říkal – vida, už se něco děje, a my jsme na chalupě!

Vás to nepřekvapilo?
Čekal jsem pád režimu už od roku 1984, kdy jsem ve vysílání moskevské televize náhodou zachytil otevřenou debatu mladých lidí o válce v Afghánistánu. Mladý voják tam ostře kritizoval sovětskou účast v ní. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tam dochází ke stejnému obrodnému procesu jako u nás v roce 1968, ale že neexistuje armáda, která by tento proces zastavila. Takže od té doby jsem hlásal, že socialismus končí, i když se pak spousta známých domnívala, že jsem se zbláznil. Jenže když to pak v listopadu 1989 skutečně začalo, nečekal jsem, že režim padne tak rychle.

Co se dělo poté, kdy jste se na chalupě dozvěděli o dění na Národní třídě?
Jeli jsme okamžitě domů do Brna. Tam už lidé v pondělí poprvé demonstrovali na náměstí Svobody. Bylo vidět, jak se společnost postupně připravuje na svržení režimu.

Co jste od demonstrací očekával?
Nejprve jsem měl dojem, že to je jen první pokus o svržení režimu, se kterým se komunisté tuhou represí ještě vypořádají. Myslel jsem, že rozhodující bude až druhé kolo, že to všechno potrvá déle. Jenže režim byl už tak slabý, že se rozpadl hned. Proto taky listopadové události nepovažuji za revoluci. Ne že by při revoluci musela téct krev, ale tohle byl zkrátka samovolný rozpad režimu, který studenti, herci a pak občané postrčili.

Kdy jste uvěřil, že se komunisté na represe nezmůžou?
Když jsem viděl, že Lidové milice v pondělí 20. listopadu proti lidem na náměstí Svobody nezasáhly. Milicionáři přijeli s pendreky, vyskákali z autobusu a zatarasili přístupové cesty na náměstí. Kdyby z těch postranních ulic zasáhli, byl by to velký masakr. Nic neudělali, a to pro mě byl ústřední zážitek. Pak už jsem se ani nebál vzít na demonstrace dceru, které bylo tehdy čtrnáct let. Později jsem se dozvěděl, že milicionáři dostali od stranických funkcionářů pokyn, aby v žádném případě nezasahovali.

Revoluční dění v Brně jste zprostředkovával rozhlasové stanici Hlas Ameriky. Jak k tomu došlo?
Pro Hlas Ameriky pracoval můj bývalý žák Jiří Fišer. Používal však pseudonym Jiří Ryba a já ho podle hlasu nepoznal, i když jsem stanici poslouchal. Tento můj bývalý žák se mi po několika dnech demonstrací ozval a poprosil mě, zda bych byl ochotný jim dělat zpravodaje. Tak jsem se na stará kolena konečně stal reportérem, po čemž jsem celý život toužil. Každý večer jsem kvůli tomu musel z náměstí Svobody uhánět domů, protože jsem věděl, že Jirka v domluvenou hodinu zavolá a bude po mně chtít přibližně pětiminutový vstup.

Jak takový vstup vypadal?
Líčil jsem, co se na večerních setkáních na náměstí Svobody dělo. Detaily už si nepamatuji, ale vzpomínám si například, že byla strašná zima, takže to plné náměstí pod vedením moderátora občas poskakovalo, aby se lidé zahřáli.

Zapojovali se do proslovů na náměstí i běžní lidé, nebo tam mluvili jen herci, studenti a disidenti?
Pamatuji si jeden velmi roztomilý okamžik, kdy se o slovo přihlásil mladý muž z davu. Prohlásil, že je věřící, celý život se toužil veřejně pomodlit a prosí nás, abychom mu tento sen splnili. Požádal lidi, aby se k němu přidali nebo se na chvíli tiše zamysleli. V polovině Otčenáše se najednou zadrhl a nevěděl jak dál. Jsem přesvědčený, že modlitbu znal, jen mu najednou vypověděla paměť.

Zažil jste revoluční dění i jinde než v Brně?
Díky Václavu Havlovi jsem se dostal na den do Prahy. Havel mi totiž telefonoval, že si má na západoněmecké ambasádě převzít významné ocenění a vzít s sebou i dva kamarády. (Šlo o Mírovou cenu německých knihkupců a nakladatelů, kterou Havlovi udělili 15. 10. 1989 ve Frankfurtu nad Mohanem, ale režim mu neumožnil, aby si ji osobně převzal – pozn. redakce). Havel si jako doprovod vybral Ludvíka Vaculíka a mě. Tak jsem se přihnal do Prahy a jel k Havlům.

Stihnul jste toho za jeden den v Praze hodně?
Václav mi hned řekl: „Na velvyslanectví jdeme až večer, nech tady sváteční oblek a pojď se mnou do Občanského fóra, pak se vrátíme převléknout.“ Jenže v Občanském fóru šly události tak rychle za sebou, že jsme se převléct nestačili. Na ambasádu jsem dorazil jako křovák v příšerných botách a texaskách. Vaculík měl myslím civilní šaty, ale i tak jsme mezi těmi lidmi v gala vypadali jako utržení ze řetězu.

Vládla v Praze atmosféra srovnatelná s Brnem?
V Praze byla atmosféra mnohem optimističtější, protože lidé viděli zblízka komunistickou bezmoc. Ale i tak se stále mluvilo o tom, že jsou v armádě generálové, kteří chtějí proti odbojnému dění zasáhnout násilím.

Věřili pádu režimu i na venkově?
Kdepak, v menších městech byli ještě na konci listopadu lidé, kteří nám úsilí o převrat rozmlouvali. Pozvali mě třeba do Jablonného nad Orlicí nedaleko naší chalupy, protože chtěli slyšet někoho zasvěceného. Jel jsem tam a někteří lidé mi říkali: „Dejte pokoj, tady je to dobrý, máme práci, tak co pořád chcete? Šlápli vám na kuří oko, ale kvůli tomu se přece nemusí měnit režim. Buďte pro socialismus, ono se to všechno spraví.“ V Praze taková slova nebyla možná, tam by takového člověka vypískali. Je to však pochopitelné, protože venkov tehdy hmotně poměrně prosperoval, takže se k odporu přidával jen pomalu.

Kam jsme podle vás po dvaceti letech dospěli? Je situace taková, jak jste si představoval?
Překvapím vás. Nepatřím k těm, co naříkají a skuhrají. Na tu bídu, která u nás po těch čtyřicet let komunismu byla, se máme velice dobře. Představoval jsem si, že to bude ještě horší, protože spousta lidí zapomněla za ta desetiletí pracovat. Zapomněla také denně prosazovat svou vůli. To je zhouba, která nás stále ještě brzdí.

Kdy myslíte, že se s tím společnost vyrovná?
Ne že bych někomu přál léčbu šokem, ale myslím, že nic jiného nepomůže. Společnost bude muset zažít otřes podobně jako v roce 1989. Politická reprezentace nás nyní vede k hospodářskému bankrotu a politici se sami od sebe nechytí za nos. Žijeme nad poměry, což nejde donekonečna.

Takže odpovědnosti nás naučí až státní bankrot?
Ten postihne každou rodinu, bohatou i chudou. A když uděláte člověku z každé stokoruny třiatřicet korun… Nedovedu si představit, co to přesně udělá, ale něco to udělá určitě. Dokud to nenastane, budou lidé jen remcat a ne jednat. Pouhé strašení bankrotem nepomáhá.

Lidé si často stěžují, že se v porevolučních letech rozkradla spousta majetku. Vy jste tou dobou seděl ve vládě jako ministr kultury. Dalo se tomu zabránit?
Jsem přesvědčen, že když se ve velké privatizaci rozděloval majetek za devět set miliard a rozkradlo se jen dejme tomu za sto miliard, tak to dopadlo dobře. Měl jsem strach, že se rozkrade všechno. V privatizačních komisích říkali: „Autoopravnu dejte Frantovi a hotel Pepovi.“ Když jsem to viděl, jen jsem doufal, že to ekonomové mají dobře zvážené.

A měli to dobře zvážené?
V detailech jistě ne, vždyť tehdy nikdo nevěděl, jak se to má dělat. Pamatuji si, jak tehdejší ministr financí Václav Klaus líčil, že chtěl radu po Miltonu Friedmannovi (Americký liberální ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii – pozn. redakce). Friedmann Klausovi poradit neuměl, protože západní ekonomové tehdy znali jen proměnu kapitalismu v socialismus. Opačná cesta byla nevyzkoušená. Navíc jsme dělali kapitalismus a neměli kapitál. Tady bylo s prominutím deset milionů holoprdelníků. Někteří měli milion a někteří deset korun, což je však před Pánembohem zanedbatelný rozdíl. Proto ani teď nemáme přirozeně bohaté lidi, pouze zbohatlíky, což je něco strašného.

Co nejdůležitějšího jsme podle vás před dvaceti lety vybojovali?
Máme otevřenou společnost, která má sice problémy, ale dokáže je řešit. Komunistická společnost byla uzavřená. Když si člověk postěžoval, že v závodní kuchyni vaří tak, že to není k jídlu, už to začalo: „Pocem, soudruhu, co jsi zač, co byl tvůj tatínek, nemáš náhodou sestru v emigraci?“ A už byl člověk takhle malinkej. Dnešní situace mi připomíná dávnou zkušenost z autoškoly. Vždy jsem ubíral plyn, když jsem jel do kopce a neviděl silnici za horizontem. Instruktor mě uklidňoval, že ještě neviděl takovou silnici, která by za horizontem končila. Máme sice problémy, ale cesta vede dál i za horizontem, za který nevidíme. V otevřené společnosti se dá všechno vyřešit.