V minulých dnech vytvořila pro modelku Evu Čerešňákovou šaty na světovou soutěž Miss Earth, která se konala v Manile na Filipínách. Čerešňáková skončila desátá, fotografie šatů se objevily v mnoha celostátních médiích, ale jméno Marie Zelené zaznělo jen zřídkakdy.


Co v té chvíli napadne tvůrce šatů? Je mu to líto?
Samozřejmě, a jak. Nejde přece jen o obyčejnou konfekci, ale o šaty, které ztvárnily zemi, kde žijeme. O to je to horší.
Nápady a jejich uvedení do života mě stály mnoho úsilí. Hodně jsem se třeba natrápila nad symbolikou lva, abych neporušila nějaké zákony.

Jaká je budoucnost šatů z Filipín?
Ještě se ukáží na několika přehlídkách. Momentálně přemýšlím o nové choreografii pro jejich představení. Chci, aby je uvedly baletky, možná také v kostýmech v národních barvách, a zněla u toho hudba Bedřicha Smetany.
A pak by bylo nejvhodnější, aby se vydražily a získané peníze dostaly děti z Afriky. Neříkám to proto, že je to moderní. Byla jsem dvakrát v Tunisu, poznala jsem tam zdejší lidi i poměry. Sleduji jejich chudý život a nyní přemýšlím, že budu na dálku adoptovat nějakého afrického chlapce.

Co říkali vaši rodiče na to, že jste se rozhodla pro kariéru módní návrhářky?
Hodně se kvůli mě hádali a dlouho přehazovali vinu jeden na druhého, kdo mi vlastně nakonec v mých snech ustoupil. Jako rodiče to pochopitelně viděli jinak. Peníze, které jsem měla, jsem většinou utratila za módní přehlídky a občas ještě splácela dluhy.
Rodiče v mé práci neviděli žádnou jistotu. Dnes jsem velmi ráda, že změnili názor. Uznávájí, že je to hezké a povznášející povolání, a že všechno mé úsilí stálo za to.

Dokáže se návrhář ve vašem postavení bez potíží uživit?
Uživit ano, ale že bych si našetřila třeba na vlastní byt, to určitě ne. Šaty, látky, módní přehlídky a všechno kolem stojí hodně peněz. Kdybych neměla vedle sebe dceru Martinu a spolupracovnici Sylvu Kozákovou asi bych, s trochou nadsázky, pořád neměla vůbec nic.

To je tak drahé, vytvořit model?
Dostanu nápad a vyrazím nakupovat. Ještě sice nemám jasnou představu, z jaké látky nakonec šaty budou, ale jsem schopná jí nakoupit zbytečně moc. A ne jeden druh. Moc v té chvíli nepřemýšlím. Spolupracovnice mě společně s dcerou prostě drží při zemi. V mnoha ohledech se ale stejně ovlivnit nedám. Mám svou hlavu.

Kolik peněz stojí reprezentantivní autorská přehlídka?
Špičková i půl miliónu korun a bez mecenášů takovou přehlídku nejsou domácí návrháři schopni udělat. Drahé jsou i modelky.V průměru se cena za vystoupení jedné vítězky soutěže Miss pohybuje od sedmi do dvanácti tisíc.

Těšíte se na přehlídku nebo je to jenom stres?
Vždy se předem všem omluvím, že budu asi zase nadávat, ale že to nemyslím osobně. Přehlídky totiž moc prožívám, je to prezentace mé práce. Kontroluji všechno, počínaje stavbou mola, hudbu, skladbu šatů, cokoliv. A dokáže mě pořádně naštvat, když některá z dívek nedává pozor a pak si klidně na jinou hudbu oblékne šaty, které pro danou pasáž nejsou vhodné. Začnu nadávat, ale netrvá to dlouho.

Stává se vám, že se v některých modelech dívky necítí dobře a dají vám to najevo?
Myslím, že jsem dost vnímavá a mám už zkušenosti. Jakmile vidím, že není něco v pořádku, hned to napravím. Není totiž nic horšího než, když se dívce šaty nelíbí a předvádí je s otráveným výrazem ve tváři. Stačí divný pohled a dlouhodobá práce návrháře je zničená. Po přehlídce mi ještě dlouho trvá než se vrátím do své kůže. Ještě štěstí, že při závěrečném defilé nevidím díky osvětlení na diváky. V šatně pak raději chvíli skládám šaty a čekám, až ze mě všechno napětí opadne. Pak teprve můžu mezi lidi.

To jste tak nervózní nebo uzavřená?
Spíš uzavřená. A většinou se to projevuje právě po přehlídkách, kdy mi některý z diváků chce třeba poděkovat, ale bojí se mne oslovit. Málokdy udělám první krok. Spíš se držím stranou. Bývám i dost zasněná. Proto asi dělám většinou romantické šaty pro svatby nebo slavnostní večery.

Představujete se na módních přehlídkách, oblékáte dívky ze soutěže Česká Miss, daří se vám. Co byste si ještě přála?
Asi salón v Praze, i když mi jako město připadá neosobní a studená. V Praze je hodně společenských akcí a večírků, osobnosti dbají daleko víc na svůj zevnějšek. Nutí je k tomu prostředí. Nemůžou si dovolit jít někam dvakrát ve stejném oblečení.
Znám také hodně lidí z Brna, kteří si jezdí kupovat oblečení do Prahy nebo do Vídně. Brno je pro módní svět malé, ale zase daleko krásnější a útulnější.

Pocházíte z Uherského Hradiště, ale žijete a pracujete v Brně. Kdy jste si Brno zamilovala?
Ve chvíli, kdy jsem tu studovala a uviděla Petrov. To místo mě okouzlilo a přitahovalo. Je to můj zamilovaný kout, kam se vracím, a kde je mi skutečně nejlépe. Mám tam oblíbenou kapličku Panny Marie v Katedrále svatého Petra a Pavla, kde o samotě řeším různé životní problémy. Třeba Vánoce si neumím představit bez návštěvy Petrova a půlnoční mše v katedrále. Brno mám velice ráda.

Jak s takovou povahou můžete uspět v tvrdém světě módního byznysu?
Návrháři nejsou žádní supi. Každý děláme něco jiného a v podstatě si nevadíme. Jenom jedna kolegyně z Prahy mi nemůže přijít na jméno od chvíle, kdy má kolekce dostala před její přednost. Takový je ale život.

Zaostává móda v České republice za tou v Paříži, Londýně nebo Miláně?
Práce návrhářů není v Čechách doceněná. Občas na módních přehlídkách slyším otázky, copak se v tom dá vyjít na ulici? Jistě, některé modely jsou nenositelné, protože se jimi chce návrhář jenom vyznat a vyjádřit. Touží říct světu jako malíř nebo hudební skladatel, takhle to cítím, tak to prožívám. Návrhář svými modely odhaluje duši. Pak jsou ale modely, které se bez problémů nosit dají a konfekci jsou přitom hodně vzdálené.
Jenomže Praha a Brno nejsou světová centra módy. U nás se podceňuje i vztah k umění - někteří lidé jdou na balet nebo do divadla v džínách. Asi k tomu nemají takovou úctu a proto se tak oblékají.

Vaše modely z minulého ročníku České Miss s názvy Vodopád a Perla v lastuře vzbudily pozornost. Jak Vás napadly?
Organizátoři České Miss tehdy vyhlásily pro návrhy šatů námět Cesta kolem světa. Intenzivně jsem o modelech přemýšlela a třeba Perla v lastuře přišla až úplně naposled. Byly dvě hodiny v noci a dostala jsem nápad. S Vodopádem to bylo trochu jinak. Model jsem věnovala dobrému kamarádovi, který je ve znamení Ryb a měl v den finále České Miss narozeniny. Moc mi v životě pomáhá a Vodopád se zlatou rybkou na hrudi symbolizuje jeho znamení i laskavou duši.

Nad jakým námětem pro Českou Miss přemýšlíte nyní?
Má to být Strom života a už přesně vím, co navrhnu. Na Petrově jsem se seznámila s Janem Jonášem Zaplatilem, který složil píseň s textem: „ Narodíš se čistý jako sníh, není v tobě zlo, ba natož hřích.“ Oslovilo mě to. Šaty budou vyprávět o tom, jak člověk vyrůstá. A je přece proti přírodě, aby zůstal nepoznamenaný. Na bílém sněhu se objeví barevné kamínky, symbolizující všelijaké životní příhody a situace. Žárlivost, naději, bolest, radost. Budou o většině situací, které lidi velmi dobře znají a setkali se s nimi. Ty šaty budou mít příběh.

Máte nějaké šaty, které by jste asi neprodala?
Takové šaty samozřejmě existují a tvořila jsem je v dost těžkém období. Jeden z mně nejdražších lidí byl tenkrát v nemocnici. Hodně lidí mi po přehlídkách řeklo, že je v nich cosi vzácného. Ale není to bolest, je to naděje, že všechno dobře dopadne. Tyto šaty bych zřejmě nikdy neprodala.
Moje modely se rodí nejdříve v mé mysli. Svou tvorbu bych přirovnala k sochaři, protože se mění přímo na těle modelek nebo zákaznice.

Jiří Voskovec s Janem Werichem zpívají píseň, že šaty dělají člověka. Souhlasíte s jejím textem?
Asi jen částečně, protože osobnost člověka může i skromný oděv povznést a bezduchost naopak zahubit výrazný model.
Večerní šaty dokáží udělat i z Popelky princeznu, alespoň na chvíli. Když to ale ta dívka v sobě má.