Nejčastější utonutí? Při křeči záklopky je možné se utopit i v brouzdališti

Plavat ho naučil vozíčkář. Od té doby se od vody nehnul. Ve službě tráví sedmatřicetiletý velitel místní skupiny Brno-město Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Vladan Vlk veškerý volný čas.

Členové Vodní záchranné služby Českého červeného kříže pracují zdarma. Kolik lidí je ochotných obětovat záchranářství svůj volný čas?

Všichni to bereme jako koníček. Jsme na tom stejně jako dobrovolní hasiči. Když máme službu na Brněnské přehradě nebo jdeme sloužit na bazén, děláme to ve svém volném čase. Bereme si kvůli tomu i dovolenou. Část záchranářů jsou studenti, kteří pracují o prázdninách. Je nás asi padesát dospělých a padesát lidí z řad mládeže. Těch aktivních je ale jen dvanáct. Jsme občanské sdružení, něco jako včelaři nebo skauti. Někteří přijdou jen na schůzi nebo na službu a poté je půl roku nevidíme.

Kolik lidí slouží najednou?

Na přehradě mají sloužit minimálně čtyři lidé. Na motorovém člunu jedou tři. Řidič, zdravotník a jeden, který jde do vody. Jeden by měl navíc zůstat na základně, kde je ošetřovna. Ne pokaždé se to ale povede. Teoreticky se může stát, že tam není nikdo. Člověk do toho musí být zapálený a ne každému nadšení vydrží. Doba se změnila. Dříve jsme měli třeba třicet aktivních členů. Dnešní generace je jinak vychovaná. Má jiný přístup. Když jim neslíbíme minimálně sto korun na hodinu za čistou práci bez kvalifikace, nepřilákáme je. Noví členové se nabírají těžko. Aby si půl roku dělali kurz, po kterém teprve můžou pracovat zadarmo, na to každý kašle.

Kde nové členy hledáte?

Snažíme se zaměřovat na mladé lidi. V osmnácti letech si totiž můžou udělat kvalifikaci s právní odpovědností. Takzvaný záchranář 3. Pak můžou plnohodnotně sloužit. A na to mají právě čas před tím, než mají rodinu, práci, než potřebují vydělávat. Většině členů je mezi osmnácti a pětadvaceti lety. Takových starců, jako jsem já, je minimum.

Co musí člověk udělat pro to, aby se stal záchranářem?

Na webových stránkách vypisujeme nábory. Kdo chce být záchranář, musí umět plavat. Musí zvládnout dvě stě metrů na hladině a dvě stě metrů pod vodou v daném čase a šlapání vody se zdviženýma rukama nad hladinou. Takový uchazeč se stane členem vodní záchranné služby, ale kvalifikaci zatím nemá. Může se stát pouze pasivním členem, nebo získat různé kvalifikace. Ta první je právě záchranář 3, dále pak řízení motorového člunu nebo záchranář s vyšší kompetencí, který nezachraňuje jen v bazénu nebo na přehradě, ale může i vyučovat. Jsou i speciální kvalifikace jako záchranář na divoké vodě, obsluha vysílaček, práce s lanem a tak dále.

Na přehradě, kde máte základnu, se každoročně na přelomu května a června pouštějí ohňostroje. Jaká je při nich vaše úloha?

Nejdůležitější je prevence. Rozmisťujeme stanoviště, protože projíždět davem je téměř nemožné. Už naší přítomností nebo zapáskováním nebezpečných zón se snažíme zraněním předcházet. Nebezpečná místa jsou hráz nebo tramvajová trať pod mostem na přístavišti. Kázeň lidí se ale rok od roku zlepšuje. Zranění nebývají vážná. Vyvrtnuté nohy, pořezání sklem, rozbitá hlava po uklouznutí. Se špatným počasím a promoklými břehy se úrazy zhoršují. Při pěkném se zase množí otravy alkoholem.

Jaká hrozí u vody nebezpečí?

V České republice je asi dvě stě případů utonutí ročně. Tím se řadí na přední příčky v Evropě. Tolik utonulých nemají ani země, které mají moře. Přispívá tomu rozmach soukromých zahradních bazénů. Spousta lidí, kteří chodí k vodě, neumí plavat. Doba, kdy uměl plavat každý Čech, je dávno pryč. Nejčastější příčinou tonutí je u nás ovšem křeč hrtanové záklopky.

Jak vzniká?

Při nechtěném kontaktu s vodou na obličeji, na rtech nebo v puse. Stává se to například na brouzdalištích, kde po sobě děti cákají. Rozpařený člověk jde do vody a někdo na něj stříkne vodu. Kapka vody na obličeji nebo na jazyku může způsobit křeč záklopky. Hrdlo se sevře a uzavře dýchací cesty. Člověk je při vědomí, ale nemůže se nadechnout. Lapá po dechu, ale vzduch do plic nejde. Křeč buďto přejde včas, nebo vzduch dojde a člověk omdlí. Pak se záklopka uvolní. Pokud ale člověk padne obličejem do vody a nadechne se jí, může se utopit. To je možné i v brouzdališti nebo ve vaně.

Co se dá v takovém případě dělat?

Před vstupem do vody se osvěžit. Je dobré se osprchovat, stříknout si takzvané tři kapičky na srdíčko a opláchnout si obličej. Pokud někdo člověka s takovým problémem uvidí, musí ho otočit na záda, aby měl dýchací cesty na vzduchu. Od křeče mu ale nijak pomoci nemůžou. Jednou jsem to zažil. Byl jsem s kolegou na Slovensku. Dostal jsem křeč a kolega byl ode mě asi metr a půl. Snažil jsem se mu očima naznačit, co mi je, ale nepochopil to. Křeč mě naštěstí přešla dřív, než jsem omdlel. Je to nepříjemný pocit, protože si nemůžete říct o pomoc.

Pokud je člověk ve vodě delší dobu, křeč záklopky mu nehrozí?

Neměla by. Plavec ale může dostat křeč do nohy nebo jinam z únavy. Nebo když nohou zavadí o vodní rostliny či rybu. Na otevřené ploše, padesát metrů od břehu v šestimetrové hloubce může lehce zpanikařit. Pak sebou začne plácat, až mu dojdou síly. V létě může být zrádná také teplota vody. U velkých ploch se prohřívá různě. Nahoře je teplá, vespod může být ledová. Voda se navíc víří při bouřce nebo když kolem projede motorový člun či parník. Studená se tak dostane nahoru. To může opět vyvolat křeč. Plavat za parníkem ani za motorovým člunem proto nedoporučujeme.

Může parník člověka vtáhnout?

Člověk u plavidla nemá co dělat. Kapitán ho nemusí vůbec vidět. Hlava nad vodou je malá a hladina se leskne. Kapitán musí sledovat směr plavby a ostatní lodě. Loď navíc dělá výtlačnou vlnu. V bezprostřední blízkosti může člověka nasát a vcucnout pod plavidlo, kde je lodní šroub. Za lodí je zase důlek, který může udělat to stejné. Pokud vím, na přehradě se ale nic takového nestalo.

Někteří návštěvníci přehrady skáčou do vody ze skály. Co by měli dělat pro svou bezpečnost?

Když někdo jede v rozpáleném autě půl hodiny a pak se vrhne ze skály do vody, musí počítat s následky. Potom přijedeme v lepším případě my, v horším policejní potápěči, kteří mají vytahování utonulých v popisu práce. Ke skákání do vody by měli lidé využít skokanský můstek v bazénech. Je tam plavčík a voda je čistá.

I když si vodu před skokem zkontroluje?

Člověk si doskočiště může dopředu proplavat, zjistit jaká je hloubka a kde jsou případné kameny. To ale neznamená, že tam po deseti minutách nemůže pod vodou připlout kmen nebo uřezaná kláda, která se po kácení sesunula ze břehu. V rybníce zas může být zapomenutý kůl od rybářů, na který se skokan nabodne.

Vodní záchranáři už léta bojují s nedostatkem peněz. Jak to vidíte do budoucna?

Zažíváme jeden z nejhorších roků, co se týče peněz. Od příštího roku musíme omezit naši práci. Například kroužek Mladý vodní záchranář. V Brně je na všech školách, které mají bazén. Ředitelé nám ho dávají k dispozici, my dáváme instruktory. Je to devět škol, jedenáct kroužků. To budeme muset rušit. Stejně tak budeme muset zrušit vodní záchranný sbor, ve kterém jsme si stáli dobře. Nejsou ale peníze a nedaří se nám získat sponzory.

Odkud získáváte peníze nyní?

Nějaké příspěvky dostáváme od magistrátu, další od krajského úřadu. To ale ani nestačí, abychom přežili. Sháníme sponzory, ale v době krize to jde těžko. Můžeme nabídnout logo, jako protislužbu, na to však málokdo slyší. Přispívají nám firmy, které si uvědomují náš společenský význam. Naši lidé kromě přehrady pracují také na Riviéře, na Lesné, za Lužánkami a v Kohoutovicích. Tam si vyděláváme, abychom pokryli provoz motorového člunu, elektřiny a podobně. Životnost člunu ale končí. Nový stojí tři čtvrtě milionu. Snažíme se náš konec oddálit. Naše role se projeví, až zanikneme. To už ale bude pozdě. Někdo se bude topit a všichni se budou ptát, kde jsou záchranáři.

Jak jste se k záchranářům dostal?

U vody jsem se pohyboval od malička. Jezdil jsem na divoké vodě, na jachtách. Potom jsem se dozvěděl, že existuje vodní záchranná služba a přidal se k ní. Beru to jako poslání. Vychází možná z vděčnosti člověku, který mě naučil plavat. Moji rodiče měli kamaráda, který závodně plaval. Měl autonehodu, po které ochrnul a zůstal na vozíku. Byl na tom psychicky špatně. Moji rodiče ho chvíli po úrazu poprosili, jestli by mě nenaučil plavat. On se tomu bránil. Jak by učil plavat dítě z vozíku a jak by mu vůbec dokázal pomoct, kdyby se něco stalo? Nakonec ale souhlasil a začal mě učit s destičkou na břehu. Za půl roku jsem plaval velmi dobře, aniž by se on jedinkrát namočil. Od té doby mám nejspíš potřebu to světu nějak vrátit.

Záchranář, podobně jako hasič je pro spoustu lidí prototyp hrdiny. Nadbíhají vám na pláži dívky?

S tím žádné zkušenosti nemám. Jako „Mič Bjukenen" se necítím. Holky pomrkávají spíše na plavčíky-svalovce na koupališti, když se svlečou do nátělníků. Vodní záchranář se ale vysvlékat nesmí. Musí mít triko s krátkým rukávem a pokrývku hlavy kvůli slunci. Playboyové můžou být plavčíci, ne záchranáři. Každý z nás by funkci plavčíka dokázal zastat, ale jen málo plavčíků může být záchranářem.